Lower East Side

Přestane se usmívat a s největší pravděpodobností mu cukne v oku. Nelíbí se mu, že zná jeho jméno, takhle si to tedy rozhodně nepředstavoval. Měl v plánu ji provokovat a vydírat, kdykoliv se jí připlete do cesty, už jen proto, co mu provedla, ale copak to bude mít nějaký účinek, když teď na něj má úplně stejnou páku? Znovu se přiměje k úsměvu, tentokrát ho však věnuje asfaltu, se kterým se minule tolik sblížil. Pokouší se tím zachránit situaci, i když už je na to nejspíš pozdě. Nevadí, tak to udělá aspoň pro svůj dobrý pocit, nechce jí prostě udělat radost. “Takže sis udělala domácí úkol, za to ti uděluju pochvalu,” řekne a přitom pokývá hlavou. Později jí nejspíš i naplácá, ale to jí říct nemůže. Neodjela by s ním a to si teď přeje mnohem víc, než před pár okamžiky. Budou si muset vážně promluvit. Nesnáší únik informací a to hlavně těch, co se týkají jeho osoby. Nepohne se ani o centimetr a pozvedne obočí ve chvíli, kdy před něj dopadne cigareta. Nemá daleko k tomu, aby protočil oči, ale pokud by to měl dělat, kdykoliv provede něco podobného, brzy by z toho jistě šilhal, a tak nakonec jen obejde auto a vyzve ji k tomu, aby nastoupila, což ta potvora zamítne. Uchechtne se nad jejím hrdinstvím. “Viděl jsem, jak ses sem plahočila, moc dobře víš, že mou pomoc potřebuješ, tak si přestaň hrát na hrdinu,” promluví drsně, jako by mluvil s malým frackem, který ho děsně obtěžuje. Nenechte se ovšem mýlit, náramně si tu situaci užívá. Nepřestane ji hypnotizovat pohledem, takže si všimne, jak si madam prohlíží mobil a následně vstane. Zapůsobila na ni jeho slova, anebo nemá, komu zavolat? První varianta by se mu samozřejmě líbila mnohem víc, ale tak nějak tuší, že tím to nebude. Shlédne k ní, jakmile k němu došmatlá a přimhouří oči, aby bylo jasné, že s tím, co mu povídá, nesouhlasí. “Nějakého dluhu si nejsem vědom,” opáčí se vzpomínkou na uličku, kde ho nechala, aby si pomohl sám [že mu dala protijed, to ho samozřejmě nezajímá]. Měl udělat to samé, proč je sakra tak měkký? Kdyby ho viděl někdo z rodiny, bylo by mu to předhazováno do konce života a nejspíš by následoval i nějaký trest. Je to vážně pitomec, vystavuje se nebezpečí kvůli holce, která si to ani nezaslouží. Počkat, počkat, on má vlastně ještě jeden důvod, proč jí pomoct. Potřebuje zjistit, co všechno o něm ví, ano! To je moc dobrá výmluva, jak pro jeho svědomí, tak pro všechny, které by mohli cestou potkat. “Radši si nastup, než mě má ochota přejde.” Pustí se dveří, obejde auto a sedne za volant, však ona si už nějak poradí. Nemusí být zase přeochotný, ještě by si na to zvykla a to tedy nepřipadá v úvahu.
Vyjede s ní na silnici a namíří si to k nejbližšímu motelu, který zná. Není to žádná špinavá díra, ale ani Hilton. Dokud netušil, co o něm ví, měl v plánu ji zavézt, co nejblíž k jejímu hnízdečku, ale věci se změnily. Zajede na parkoviště, někam, kde nebude jeho auto tolik vidět a vypne motor. Poté bez jakéhokoliv vysvětlení vystoupí a otevře dveře na její straně. “Vystup si,” poručí a ne nebere jako odpověď. Pokud bude protestovat, prostě ji popadne a vytáhne ven, aniž by přemýšlel nad tím, že ho může přetáhnout holí. Je mu to jedno, on jí zase klidně zmáčkne poraněné místo. Bude prostě poslouchat!

Kdyby chtěla, mohla ho pozorně sledovat, jak zareaguje. Ale protože to sama od sebe nečekala, ani se neobtěžuje zkoumat, jak se na to tváří. Dovede si však představit, že se mu to nemusí úplně líbit, sama by si nejradši vyškubala všechny vlasy, nicméně na to je má až moc ráda. Patří k jejím nejhezčím rysům [:D]. “Ano, ještě poplácání po hlavě, nálepku a budu to mít komplet,“ doplní ho s falešným nadšením, div nezatleská. To ji však přejde, jakmile jí nabídne pomocnou ruku a ona to hned musí odmítnout, což je dle našeho mínění logické. Jenomže okolnosti ji nakonec donutí s tím souhlasit, bohužel, obzvlášť poté, co musí uznat, že jsou jeho slova pravdivá. Zatrachtile! “A ty čistě z dobroty tvého srdce jdeš pomoct dívce v nesnázích,“ zvolá dramaticky s rukou na hrudi, jako kdyby tím byla dojatá. Celé její představení je však zkaženo tím, že je přikrčená, aby byla v pozici, kdy ji nic moc nebolí, takže to beztak nemá to správné grády. Dojde ovšem k němu i přes svá pochybovačná slova, protože ač jí to nervy drásá, má pravdu a jí by se pomoc šikla, nezapomene však připomenout svůj dobrý skutek. Jeden z mála, tak ho musí připomenout, to jistě chápeme. Jenomže jak se zdá, někomu to tady uchází, jak velká oběť to byla, tse. “Možná ti ho budu muset tedy připomenout,“ nedá se a nenechá ho tuhle přestřelku vyhrát. Protože chce mít poslední slovo, spustí z něj oči na auto, poměrně by ocenila, kdyby si už mohla sednout. To se jí také splní, když jí konečně uhne z cesty, načež se posadí dovnitř, hezky opatrně. Snaží se celou cestu být potichu a ani nedutá, asi proto jí také připadá nekonečná, ačkoliv nejedou nijak dlouho. Ještě pár minut navíc v tom malém prostoru s ním a asi by vyskočila z okna. Když to porovná s Theem, tak nijak extra neřešila, že byl světlý, ale tím, že Denvers zná její jméno a evidentně o ní má víc informací, než by se jí líbilo, by ho nejradši zaškrtila na místě. No, kdyby mohla, udělala by to už tenkrát, když ho měla v hrsti, že? Nemůže dělat vůbec nic, takže ji to logicky irituje o to víc.
Je ponořená do svých myšlenek, že si ani nevšimne, že už zastavili, až když se otevřou její dveře. Nenávistně se na něj zašklebí a ani to nemusí předstírat. Tohohle nafoukaného spratka jí byl čert dlužen, karma evidentně stočila svou pozornost na ni a do cesty jí hodila idiota. Nejraději by mu odsekla nějak velice inteligentně a slušně - takové naser si je prostě sofistikované, ale je na to až příliš znavená, nebyla by ve formě. A všichni dobře víme, že sarkastické a zlé poznámky potřebují ten správný čas, který teď prostě není. Mrskne mu do ruky svou hůl, snažíc se, aby ho to patřičně bolelo, ale je evidentně dost zoufalá, pokud ji dá z ruky pryč před někým takovým. Začíná mít pocit, že měla radši snést ponižující výsměch svého bratříčka. Co by teď dala za jeho přítomnost. Ať je to jak chce, pořád je to jediný člověk, na kterém jí záleží a vždy, když nám není dobře, chceme vidět ty, které máme rádi; teď tomu není jinak. Pracně si poposedne tak, aby byla čelem k otvoru dveří, jednou rukou se opře o plechový rám a druhou o opěrku sedačky, načež se vyškrábe ven, snaží se přitom nevydat ani hlásku. Zabouchne ne zrovna jemně dveře a ať chce nebo ne, vezme si od něj tu hůl zpět, aby se mohla opírat. Musí uznat, že to od ní byl taktický krok i v tomhle, nechat si předělat babiččinu hůl, kdyby ji totiž neměla, bůh ví, o co by se opírala, protože na něj rozhodně sahat nebude. Ne, že by se bála, že něco chytí nebo tak něco, ale prostě z principu. “Dál už to zastavit nešlo, co?“ neodpustí si kousavou poznámku, když její oči zbystří, že jsou poměrně daleko od hlavní budovy motelu. Rozhlédne se kolem, auta tu na parkovišti jsou, takže když bude křičet, určitě někdo přijde. Snad. Kdo ví, na co jsou v motelech zvyklí. Vyrazí směrem k recepci, potlačujíc přitom otrávené zaúpění, ale pak jí dojde, že v tomhle stavu tam asi nemůže. Nejen s bolístkami, ale i její oblečení nevypadá zrovna nejlépe. “Tak já... asi počkám venku,“ zamumlá tlumeně, možná to ani neslyšel, ale když se za staví ve stínu jednoho ze stromů a vytáhne z kapsy cigaretu a zapalovač, určitě mu to dojde i tak. Ona by za to neplatila, vyhlédla by si pokoj, který je prázdný a dostala se tam po svém, ale když se světlí pořád kasají tím, jak se snaží chovat správně [a proto jsou evidentně gangsteři, to fakt dává smysl], jistě je půjde zaregistrovat, správňáček.

Představí si, jak jí tu nálepku připlácne na čelo. Úplně slyší, jak to mlaskne a ona se přitom ksichtí. Takové udělování by ho bavilo, ale teď u sebe nic podobného nemá, a tak si musí nechat zajít chuť a hlavně se vrátit do reality, ve které jí oplatí falešné nadšení, než se vrhne na nabídku pomoci, což se z její strany neobejde bez keců. Proč si myslel, že by to mohlo být jinak a myslel si to vůbec? Asi ne, bylo to jen jeho zbožné přání. “Já vím, těžko se tomu věří, ale jeden z nás to srdce mít musí, víš.. rovnováha a tak,” opáčí a je mu jedno, jestli to dává smysl, důležité je mít poslední slovo, a že ji zase urazil, anebo v to aspoň doufá. Koneckonců se nechová a nevypadá jako někdo, komu by záleželo na tom, jestli se k ostatním chová dost citlivě. Nevadí, příště vymyslí lepší hlášku. Prohlédne si její bolestí pokřivenou postavičku, jak mu tam tak vyhrožuje, že ho znovu otráví, jen aby mu připomněla, za co přesně by jí to měl být vděčný a uchechtne se, než jí ustoupí, aby se mohla posadit. Smích se mu zdá dost výmluvný, nemá potřebu k tomu dodávat cokoliv dalšího. Určitě jí dojde, že se jí vůbec nebojí, když vidí, že sotva stojí. Jasně, stačilo by, aby ho trochu řízla, k tomu moc síly nepotřebuje, ale než by se vůbec pohnula, měl by ji zpacifikovanou - věří tomu.
Oceňuje, že si s ní po cestě nemusí povídat, ani by nevěděl o čem. Zajímá ho jen, odkud se dozvěděla jeho jméno, ale nechce se jí na to vyptávat s volantem v ruce. Ví, že by mu neodpověděla, protože by nebyl dost přesvědčivý. Nemohl by na ni zatlačit, ale někde v motelu by to šlo, a proto také u jednoho zaparkuje a přiměje ji vystoupit, což je nakonec snadnější, než předpokládal. Pokud se nepočítá hůl, kterou ho v podstatě přetáhne přes prsty jako nějaký tyranský učitel. Nevydá při tom ze sebe ani hlásku, přestože to poměrně bolí, jen přimouří oči. Dělali s ním v rámci tréninku horší věci, tohle prostě nějak překousne, také by ji za to ovšem moc rád čímsi bacil, ale odpustí si to, i bez toho ji beztak ještě dost potrápí. Ustoupí od auta, však ona si i bez něj Williams nějak poradí a se zájmem si prohlédne hůl, které se její majitelka pošetile vzdala. Copak neví, jak je nebezpečné vkládat zbraň do rukou nepřítele? Ta malá má jediné štěstí, že není jeho úmyslem jí jakkoliv ublížit. Tedy, ne moc. Drze zatáhne za hlavičku ve tvaru ptáka a vysune hezky zdobenou čepel. Musí uznat, že jde o povedenou práci, určitě by za to dostal pěkný balík, kdyby se to pokusil prodat, nechá si však zajít chuť a hůl jí vrátí, jakmile si všimne, že konečně vystoupila. Pěkně jí to trvalo, jako by si myslela, že jí věnuje celý zbytek dne. Ignoruje její kousavou poznámku a vyrazí k recepci, přičemž občas zkontroluje, jestli ho následuje. Je divná, myslel si, že ji bude muset nutit. Co si myslí, že tu budou dělat? Je pro ni obvyklé chodit do motelu s cizími lidmi a co v nich s nimi dělá? Chce to vědět? Ne, určitě nechce! Zamračí se na ni ve chvíli, kdy mu poví, že na něj počká venku a zakroutí hlavou. “Jdeš se mnou.” Vytrhne jí cigaretu z pusy a zahodí ji, poté ji popadne za paži a odtáhne ji k recepci. Je mu jedno, jestli protestuje, jestli ho stíhá, nebo ne, jestli ji to bolí, anebo jí sahá na nějakou ránu; jednoduše jí nedovolí zůstat venku, mohla by pláchnout. Zastaví u pultíku a lehce s ní trhne, čímž si ji k sobě přitáhne, aby stála vedle něj a usměje se na vykulenou recepční. “Jeden pokoj a diskrétnost,” požádá a podsune ženě víc peněz, než je nutné. Podplácí ji, kdyby to nebylo jasné a nakonec se zdá, že to zabírá - evidentně se nejedná o feministku. Převezme si klíče a užuž se chystá jít do pokoje, když si ještě vzpomene, že by potřebovali něco na ošetření ran, proto se zarazí a znovu pohledem vyhledá recepční. “A kdybyste našla nějakou lékárníčku, budeme vám moc vděční,” dodá a přihodí ještě desítku, aby se neřeklo a pak už Lin konečně odvede do pokoje, ať už se tomu brání, anebo ne. Otevře dveře, popostrčí ji dovnitř a zapadne hned za ní, přičemž za sebou zavře. Následně jí pokyne, aby se posadila na postel, zatímco on popadne židličku stojící u psacího stolu. Hodlá se na ni posadit, logicky, ale ještě předtím se letmým pohledem ujistí, že ho Lin poslechla.

Dobře, možná by se měla trošku pozastavit nad tím, proč ji dovezl zrovna do motelu, ale jí je to upřímně jedno. Za ta léta se naučila neřešit hodně věcí, nejspíš až moc. Tohle je zrovna jedna z těch, které by ji trápit měly; klidně by ji totiž mohl v jednom z těch pokojů oddělat. Ráda si ale bude namlouvat, že by ho zvládla s prstem v nose. Je to jako u umělců – čím méně umí, tím větší gesta, projevy a sebevědomí mají, ona taky. Není skvělá v boji, a tak si musí nahnat ego ujišťováním sebe sama a urážením druhých. Přestane nad tím uvažovat, to bude totiž nejlepší a začne vytahovat onu cigaretu, jež si také zapálí. Usoudí, že by měla zůstat venku, tak si může aspoň v klidu zakouřit, aniž by měl Denvers kecy. Omyl. “Co...“ Stihne si rychle potáhnout, než jí to vytrhne z pusy, načež vztekle vyfoukne kouř přímo do jeho obličeje. “Ty... ty... idiote,“ zabručí si pod vousy, zatímco do něj trucovitě zabodne pohled, určitě by ho propíchl velký rampouch, kdyby měla superschopnosti. Mnohem víc práce má však s tím, jaké tempo nasadí, když ji táhne k recepci, a ona mu musí stačit. Kousne se do tváře, aby tu nezakňourala. Není zrovna nejjemnější, což je samozřejmě zklamání, možná to obrečí, nejen obrazně. Nemá šanci ani pozdravit jako slušně vychovaný člověk, který vůbec před pěti minutami nemyslel, že se sem prostě vkradou, aniž by zaplatili, má totiž plnou pusu práce tím, aby držela jazyk za zuby a nespustila na něj proud nadávek, pod kterým by se ideálně utopil. Utopit ho chce o to víc, když s ní škubne ve chvíli, kdy se ona snažila se mu vytrhnout. Ozve se její tlumené zavrčení, které následuje povzdychnutí, než nahodí úsměv. Zůstane zticha a nechá ho, ať si dělá co chce, omylem ale zapíchne konec hole na jeho botu a pořádně se o ni opře, potřebuje přece oporu!
Recepční si je dost zvláštně prohlíží, hlavně tedy tu krev. Aby taky ne, ač je to k nevíře, když má někdo někde krev, v ostatních to vyvolává nutkání civět. Kdyby byla chlap, určitě by si spíš namlouvala, že ho oslnila, ale bohužel má smůlu. Očima sjede k nabízeným bankovkám, a tak, aby to ještě podpořila nějakým způsobem i ona, přehodí jednu ruku kolem jeho ramen a druhou ho poplácá po břiše, zatímco se hlavou přilísá. Trhá jí to snad úplně všecko v ní, nehledě na to, že to zatraceně bolí, ale co už. “Vyflákala jsem se na motorce a můj snoubenec přispěchal na pomoc, jenomže... víte, neplatím si pojištění, takže do nemocnice nemůžu. Ještěže tě mám, že, pupíku?“ zavrká jako holubička během své úžasné historky, podívá se na něj, a potlačujíc zašklebení si přitáhne jeho tvář, aby mu tam vtiskla pořádně mlaskavou pusu, což taky udělá, ať se odtahuje nebo ne, jí neunikne [:D]. Recepční chápavě sáhne po klíčích, což samozřejmě přisluhuje svému vyprávění a ne tomu podplácení, které se ani nepokusil trochu skrýt, což ovšem dle jejího názoru měl. Určitě by si chtěla ještě s recepční pokecat, vymyslet si nějaké další směšné historky a vykecat jí díru do hlavy, než by sehnala lékárničku, ale ten zmetek ji odtamtud odvede pryč. Co si ale budeme povídat, už se těší, až si někde sedne, stát je únavné. A taky si nutně potřebuje zakouřit. Plíce ji pálí z velkého přísunu těch sraček z cigaret, ale to jí je jedno. Následuje ho, ač se táhne jako smrad, ale když už prostě nemůže! Měl ji nechat si venku hezky sednout na schody, odpočinout a mohli pokračovat, ale ne. Zapluje dovnitř, s tlumeným radostným zasténáním vyrazí k posteli, na kterou se s hupsnutím posadí. Postel divně zavrže, ale pořád lepší vrzání, než kdyby se s jejím dosednutím zvedla oblaka prachu sto let neprovětraných peřin. Vytáhne z kapsy krabičku se zapalovačem, kterou hodí vedle sebe, nezapomene si ale jednu vytáhnout. “Otevři okno, ať tu není smrad,“ houkne k němu s nezájmem, měl by být vděčný, že myslí na jeho pohodlí. Zapálí si ji a úlevně kouř vyfoukne. Jak může být někdo zarytě proti tomu, to prostě nechápeme. “Takže... co tady? Jestli je tohle tvůj způsob, jak oslnit holku, ani bych se nedivila, kdybys byl ještě panic.“ Na nic nečeká a začne chrlit svoje urážky, to jí jde dobře, ideálně když druhé straně pak bude trapně. Trošičku si to ale pokazí, když se nepohodlně ošije, nesedí se jí dobře, každý švihanec ji nepříjemně tahá, jak má napnutou kůži, ale aspoň už necítí, že by jí něco někde teklo. “Ledaže bys nebyl na holky. A i když jsi takový ten typ, co je vždycky kamarád toho hezkého kluka, musím říct, že by to na jednu stranu byla škoda materiálu, kdybys kopal za druhý tým,“ pokračuje plynule, ani se nezadrhne, hotový řečník.

Odvrátí od ní tvář, aby nevdechl cigaretový kouř, který obalí jeho hlavinku, protočí oči nad jejími neoriginálními nadávkami a přidá do kroku, doufajíc, že jí způsobí větší bolest. To má za to, že si dovolila napadnout jeho plíce. Jako by nestačilo, že musí dýchat newyorský vzduch, který je čistý, asi jako dýchací ústrojí tenhle dámy. Jedna věc je, ničit ty své, nakonec mu do toho nic není, ale proč do toho zatahuje i ty jeho? Navíc jí evidentně nedochází, že nemají čas na to, aby si tu pokuřovala. Hrozné. Myslel si, že se díky hrubšímu zacházení Lin poučí, přestane ho pokoušet, ale u recepce s holí zapíchnutou do jeho nohy, mu dojde, jak naivní to od něj bylo. Semkne rty a nakrčí nos, jak se v sobě snaží zadržet všechna citoslovce s pohledem směřujícím k recepční. Dokonce se pokusí o úsměv. Netuší, proč té malé místo toho nedá pohlavek, aby se vzpamatovala. Snad nechce, aby měla pocit, že vyhrála a toho jistě dosáhne jedině, když bude dělat, že si jejich pokusů nevšiml. Je na něm ovšem poznat opak. Otázkou je, jak dlouho to vydrží, než jí tu hůl podrazí, anebo ji s ní přetáhne.
Napnou se mu snad všechny svaly ve chvíli, kdy se k němu Lin přilísá, a při tom překvapeně zamrká. Pupíku? To už je lepší ten idiot, anebo bolavá noha. Je tak zaskočený, že mu okamžik trvá, než mu dojde, že se pokouší o jakousi krycí historku. Jeho vůbec nenapadlo, si cokoliv vymýšlet, mělo stačit, že poprosil o diskrétnost za pomoci peněz. Proč to podle ní nestačí? Přimhouří oči, jak mu začne docházet, že to asi dělá schválně a chystá se jí říct, aby toho nechala, ty slova mu však uvíznou v hrdle když mu vlepí pusu. Vmžiku po ní střelí pohledem a zamračí se tak, jak by se snoubenec v takové situaci asi mračit neměl. Není to tak, že by se jí nějak štítil, jen mu to divadlo přijde úplně zbytečné. Navíc tuší, že to dělá proto, aby ho rozhodila, což se jí mimochodem povedlo. Nečekal to a to jen přispívá k tomu, proč mu to vadí. Nemělo by to s ním nijak pohnout, měl by být schopný to uhrát, ale na to už je asi pozdě. Nakonec se rozhodne, že bude nejlepší, to prostě dál neřešit. Požádá o lékarničku a zatáhne toho drzouna na pokoj, kde se usadí na židličku. Ani ho nehne, aby poslouchal její rozkazy. Chce otevřené okno? Tak ať si ho otevře sama. Není její posluhovač a jestli mu ty cigarety začnou vadit, prostě jí je vezme, tečka! Má chuť jí říct, že kdyby věděla, jaký způsobem se snaží na holky zapůsobit, chtěla by to taky, ale nesníží se k tomu. Nenechá se do toho vtáhnout. Určitě je moc velký chlap na to, aby mu dělalo starosti, co si kdo myslí o jeho schopnostech a zkušenostech v romantické oblasti, anebo o jeho orientaci. Ano, tak to bude, alespoň teď! “Už jsi domluvila? Můžu teď promluvit já?” optá se klidně v porovnání s tím, co předvedl před motelem a na recepci, a snad i lehce pobaveně. Je ukecaná, až to bolí. Na druhou stranu by lhal, kdyby řekl, že mu ta škoda materiálu nezalichotila. Evidentně má Williams dobrý vkus, dobře pro ni. “Chci vědět, jak jsi přišla na mé jméno a co dalšího víš, kdo ti pomohl? A to nejdůležitější.. zjišťovala sis to proto, že se ti líbím?” Je určitě jasné, že ta poslední věc pro něj není podstatná, ale když už se popichují, proč by něco nepřihodil? To jistě nijak neuškodí.