Lower East Side

Po svých… prý po svých, tse. Byla naprostý idiot, když si myslela, že svůj souboj vyhraje, měla se na to vykašlat a vymyslet jiný způsob, jak se vykoupit z těch sraček, do kterých se dostala. Jinak nebo slušnějším slůvkem to prostě vyjádřit nejde. Vytratila se, jen co zazněl závěrečný gong a ona věděla, že tu blondýnu nepřemohla. Bojovala jinak, než ostatní, tak… cvičeně, na to ona prostě neměla se svým splašeným bitím hlava nehlava. Když jde o schovávání se někde ve stínech a házení svých esencí nebo překvapení čepelí v holi, kterou může použít, to jo, ale tohle jí prostě nejde. A tak se trmácí po svých, motorku musela svěřit někomu od nich, aby ji odvezl domů, ač ji to bolelo pomalu víc, jak zranění, protože neměla dostatek síly na to, aby ji odtlačila sama, natož aby ji korigovala. Dvě stě kilo je prostě dvě stě kilo a ona není tak silná osobnost, aby to zvládla. Bohužel. Snažila se jít nejprve zpříma, ale co si budeme povídat, naražená kostrč [zase!] a spráskaná záda, paže a stehna to úplně neusnadňovala, a tak si pomáhala opíráním se o hůl, přičemž tentokrát to kulhání ani moc nemusela předstírat. Čím dál se však trmácela, tím méně sil měla a ona samu sebe proklínala, že neodhadla, jak daleko to do doupěte je. Už se viděla v posteli, stočená do klubíčka s čajem v ruce a kňouráním do polštáře, což by samozřejmě nikdo nesměl vidět, protože ona je přece studená a nic ji nerozhází, ale tohle ji bohužel rozhodilo. Tak moc, že se ke konci opírala o stěny budov, než zalezla do jedné z uliček, doplácá se pak ke schodům, kde se s namáhavým skuhráním posadí, opatrně, aby se neopírala o záda. Cítí, jak se jí krev ze šlehanců lepí na oblečení a ztěžuje jakýkoliv jiný pohyb, nevyhne se tedy nepříjemnému tahání, jak se posadí. Jako kdyby ji natahovali na skřipec.
Otře si zpocené čelo námahou a ztěžka dýchá, to jí však nezabrání v tom, aby si vytáhla pomačkanou krabičku s cigaretami a jednu si hned zapálila. Ačkoliv nesnáší tvrdý alkohol, teď by se jí sklenička hodila. Co si tady sama počne? Bude muset zavolat Ezovi, aby ji vyzvedl, tohle prostě sama nezvládne. Nesnáší, když musí svého bratra o něco prosit, ale teď jí asi nic jiného nezbude. Dlouze potáhne, pociťujíc přitom nepříjemné pálení v trubici, jak roztažené plíce zadýcháním roztahuje ještě víc kouřem, ale nepoleví. Obklopí ji oblak kouře, který se líně vznáší někam vzhůru. Tak ráda by se uklidňovala tím, že její protivník dopadl hůř, ale její schopnosti byly v tomhle souboji naprosto k ničemu, nehledě na to, že ta blondýna až na pár ošklivých pohmožděnin z nárazu dřeva na kosti nic horšího mít nebude. Dneska prostě nezazářila. Prohrábne si pocuchané vlasy, protože musí vypadat sexy za každé situace, i tady, u schodů, kde nejspíš ožralci chodí vyzvrátit obsah svého žaludku, když to moc přeženou. I s poničeným oblečením, když bič přešvihl látku i s kůží. Což ji dovede k myšlence, že by biče zakázala. Tohle totiž stojí za starou belu. Jako dítě se omylem švihla švihadlem, když ho špatně přeskočila a pálilo to jako čert, kdyby ale tenkrát věděla, že přijde tohle, asi by se smála. Natočí nohu, aby se podívala na své stehno a zlostně zavrčí, když uvidí, jak se nitky z džínů přilepily do rány. Fuck, fuck, fuck, zakleje si v hlavě, ačkoliv nahlas neřekne vůbec nic.

Jako skoro všichni i on se zúčastnil souboje mezi gangy, ale jen v roli diváka. Byl schovaný v davu, tipujíc, kdo z nich by mohl vyhrát, a na koho by si asi tak měl vsadit. Není jistě tajemstvím, že se podobné věci na takových akcích dějí a penízky navíc se vždycky hodí. Není sice moc nadšený z toho, jak je získá, ale on ty pitomce přece nenutil, aby se do soutěže přihlásili. Nakonec si vsadil na své kumpány, říkal si, že mají docela slušnou šanci, hlavně díky Němčourovi, který je znám svou surovostí, ten se nikdy nenechá snadno vyřadit. Dále tam měli Thea, který se podle všeho s protivníky také nemazlí [kdyby jen věděl] a pak usoudil, že by to mohla ustát i Calliope. Jediná, o kom nevěděl, co si má myslet, byla ta blondýna s bičem, v životě ji neviděl, těžkou hlavu si z toho ovšem nedělal. Nezná všechny členy, většinou se kontaktu s nimi vyhýbá, nepotřebuje mít mezi nimi přátele. Nemluvě o tom, že se nikomu z nich nedá věřit. Nejvíc byl ale zvědavý na Lin, jak si poradí bez těch svých jedů, ze kterých ho mimochodem ještě dnes svědí hojící se rána na stehně. Ta mrcha ho tam nechala plácat v kaluži! Dalo mu dost práce zavolat své sestře a doplazit se k autu, které stálo o několik bloků dál. Pak ho čekaly kapačky, vysvětlování a ač mohl a možná měl, jméno drahé slečny Williams nevyzradil. Udělal z ní pro něj naprosto neznámou vránu, která ho překvapila zezadu. Nebyl si jistý a stále není, jestli mu ochrana její identity k něčemu bude, doufá, že ano a jestli mu vůbec jeho báchorku uvěřili, ale to je mu nakonec jedno. Důležité je, že z toho vyvázl bez větších následků. Jak akce pokročila, stala se surovější a surovější, takže pro něj bylo čím dál tím těžší na to koukat, proto občas odvrátil pohled. Jako dítě byl kvůli tomu mámou neustále napomínán. Říkávala mu, že to musí vydržet, jelikož je násilí součástí jejich životů a měla pravdu, to ovšem neznamená, že si v tom začal libovat. Není nad to střílet lidi do hlavy, nikoho tím nevystavuje dlouhému utrpení, pokud se nepočítá smutek blízkých obětí. Mučení jednoduše není nic pro něj, proto se vyhýbá výslechům, nenechává se do toho nutit - to by byla poslední kapka. Ale proč se sem vůbec vydal, když to nesnáší? To kvůli rodině, která si na tom zakládá. Slíbil si ovšem, že v tom hloučku pobude jen chvíli, vsadí se a ke konci se vytratí, což také udělal. Usadil se ve vypůjčeném autě a s knihou v ruce čekal, až to skončí, aby pak mohl naklusat za mámou a dělat, že tam celou dobu byl. Před ránami bičem se mu ovšem utéct nepodařilo, pořád to k němu doléhalo. Neustále si tak musel připomínat, že si to ta mrcha zaslouží, opravdu přesvědčený o tom však nebyl, ale co proti tomu mohl dělat, vletět tam? To by se těžko vysvětlovalo a on nehodlá riskovat kvůli někoho, kdo ho nechal slabého v temné uličce.
Konec akce pozná podle vítězoslavných pokřiků, které ho přimějí zvednout pohled od knihy. Zaklapne ji, hodí na sedadlo spolujezdce a vyškrábe se ven z auta. Poté zamíří do davu, přičemž hledá matku, anebo sestru, ale místo nich si všimne zpráskané Adeline šourající se kdo ví kam. Sjede ji pohledem, jak si prohlíží všechny ty rány, co má na sobě. Možná si to zasloužila, ale není příjemné na to koukat, proto se podívá jinam, odhodlaný ignorovat hlásek, který mu našeptává, že by jí měl pomoct - neměl a nepomůže. Však on se o ni postará někdo jiný, ne? Určitě tu není sama. Pokračuje ve své cestě, ale nikoho z rodiny nenajde. To je výborné, vykašlali se na něj, takže se tu zdržoval úplně zbytečně. V tom případě mu ještě zbývá vyhledat chlápky, se kterými se vsadil, ale ukáže se, že i oni jsou už nejspíš na cestě do doupěte. Když se daří, tak se daří. Nevadí, však on si je doma najde a v klidu si to s nimi vyřídí. Vrátí se k autu, kde si nasadí sluneční brýle [ty černé, typicky známé od ray ban, které sluší všem] a vyrazí na cestu. Úplný James Dean, lámač dívčích srdcí. Neujede moc, když se mu znovu do zorného pole dostane ta kulhající nešťastnice, což ho přiměje zpomalit. Sleduje, kam si to vykračuje, než zmizí v jedné z uliček. Zakroutí nad tím hlavou, nechápe, proč někomu neřekla, aby ji hodil domů. Trpí snad nějakým syndromem všechno zvládnu sama? Dobře, on má zrovna, co povídat, ale to sem teď nepleťme. Přejede ulici, ve které Lin zmizela, stále si připomínajíc, že si jeho pomoc nezaslouží, ale nakonec si stejně řekne fuck it, podle toho se i řádně zatváří a zacouvá. Naštěstí tu není velký provoz, a tak nemá problém si najet až do postranní uličky a ke schodům, na kterých se dáma usadila. Vypne motor a vyleze z auta, přičemž si sundá brýle, aby bylo vidět pobavení v jeho očích. Lítost v jejím případě není na místě. “Ještě jsem neviděl, že by někdy cigareta zahojila rány po biči,” rýpne si hned ze startu, aby si nemyslela, že třeba vyšel ze cviku a obejde auto, aby jí otevřel dveře. Poté jí bez dalších keců naznačí, aby nastoupila. Možná po něm bude vyžadovat vysvětlení, ale dokud tak neučiní, nehrne se do toho. Ani neví, co by jí měl říct, nemá páru, proč má potřebu jí pomoct, asi to v něm prostě je - slitování.

Jak si tam sedí, cítí, jak na ni jde únava. Možná by si tu mohla nějak šikovně na chvíli lehnout, opřít se a dát si šlofíčka. Pak by teprve zavolala bratrovi, aby byla alespoň trochu odpočatá na to, co přijde. On je možná dobrý bojovník, ale jí tohle do vínku prostě nedali. Nejspíš by měla svoje víly kmotřičky zažalovat za tenhle fail. Ale ne, nemůže tu spát, kdyby usnula, bůhví, co by se stalo. Bude jí muset stačit pár cigaret, než sebere odvahu na to, aby mu zavolala. Proč jí to je vůbec tak trapné? Možná to není ani tak trapné, jako spíš, že ač je její bratr jediný, na kom jí záleží, pořád k němu cítí určitý odstup. Nejen proto, jak ji jako malou nesnášel, dokud za ni nešel do toho ústavu, který ho tak podělal, ale právě proto, že ho ten ústav tak podělal. Byla to její vina a ona se teď musí dívat na to, jaký je. Sama možná není o moc lepší, ale většina z toho je jen taková ochranná maska, kterou přejala za svou povahu, aby se chránila. U něj to ale žádná maska není. A ono nestačí, že musí věčně poslouchat, jak je ona jeho sestra a jeho problém a jeho zodpovědnost, ještě by to vygradovalo tím, v jakém stavu se nachází a přichází s napráskaným kožichem. On si to jistě moc užije, ale ona tedy ne. Nesnáší, když ji nazývá jeho problémem a jeho zodpovědností. Jako kdyby nebyla nic jiného. To ji donutí rychle dokouřit cigaretu a strčit si do úst další. Jestli ji nezabije gang, budou to právě cigarety a s tím je celkem smířená.
Její oči zaostří na auto, které se blíží uličkou k ní. Automaticky se zmateně zadívá na telefon, aby se ujistila, že jí nějak nehráblo a nezapomněla, že si zavolala Ezovi pro pomoc, ale ne, nic takového tam není. Sáhne po holi, kterou pevně stiskne. Je možné, že to je jen někdo, kdo tady kolem bydlí nebo jde na schůzku kvůli drogám. Není to nějaký její klient, který si jde postěžovat na materiál nebo tak něco? Jakmile se postava vynoří z auta, hůl automaticky pustí zpět, ačkoliv by ji tím spíš měla držet. Jde se pomstít za posledně? Možná. Každopádně ona rozhodně nezahálela, hlavinka jí šrotovala a nějakým zázrakem si spojila, že nejmenoval nikoho jiného, než lidi, kteří byli onehdy na tom skladě, a tenhle týpek jí byl povědomý, čím víc si jeho obličej přehrávala v hlavě. Pak jí secvaklo, že se musí ujistit, škemrala u Gavriho, aby jí poslal fotky ze složek, které si nafotil, než je společně spálili, a bum, byl tam. Nečetla to, nezajímalo ji, jakou má rodinu, co dělá, byl jí ukradený, ale chtěla mít taky jakousi šokující informaci, kdyby ho náhodou ještě někdy potkala a potřebovala to, a uložila si do paměti jeho jméno. Kdyby někdy potřebovala, vždy si to mohla později pročíst všechno. Ignoruje ten jeho spokojený výraz, který způsobuje, že by mu šlápla do ksichtu ještě radši, než posledně. A ještě kritizuje její kouření. Demonstrativně si zase potáhne, ale už se blíží k filtru, který rozhodně není dobrý, nehledě na to, že jak je rozpálený, pálí pak i do rtů, i do rukou, a o to nestojí. Teď už by ji nejspíš bolelo i zatahání při rozčesávání vlasů. “Vlez mi na záda, Denversi,“ zabručí otráveně a nejdřív jí nedojde, že si chtěla tohle „odhalení“ šetřit na nějakou lepší příležitost, a když se tak stane, může nadávat jen sama sobě. Zachová však dekórum, aby nepoznal, že to bylo omylem. Zahodí nedopalek, aniž by ho típla, hezky k jeho nohám, aby si taky užil kouzlo cigarety. “Jestli ses mi přišel vysmívat, tak zas můžeš nasednout zpátky a odjet do západu slunce, klidně ti zamávám,“ pokračuje ve svém děsně drsném monologu, který jí kazí kňourání, jež se jí vkrádá do hlasu. Takhle ji zradit, pff. Chce mu říct ještě něco, ale zmlkne, jakmile obejde auto a otevře dveře spolujezdce. Překvapeně zamrká, otevře pusu a zase ji zaklapne, když jí dojde řeč. Co blbne? “Nepotřebuju tvoji pomoc,“ odsekne nepříjemně v reakci na tohle gesto a nejspíš by se napřímila, aby si udržela ten zbyteček hrdosti, který momentálně má, kdyby ji ten pohyb nebolel. Jenomže když se zadívá na telefon, kde má připravené číslo svého bratra, aby ho vytočila, začne jí to v hlavě šrotovat. To ponížení a kecy, které by Ez měl, kdyby ho prosila o pomoc a on ji takhle viděl, by si nejradši ušetřila, ale sama to nezvládne. A nemůže si nic nalhávat, nemá mezi vránami příliš přátel, snaží se jim vyhýbat a nevybavovat se. Nemá tedy komu zavolat a ona tu pomoc potřebuje. Rezignovaně si povzdechne, na okamžik zavře oči, než je otevře a opře se o hůl, když se pracně vyškrábe na nohy. Opírá se o hůl a zároveň o zeď budovy, a když se doplácá k němu, zvedne oči. “Hádám, že tím splatíš svůj dluh,“ přimhouří zlehka oči, adresuje na to, jak mu dala svou protilátku. Což neměla vůbec dělat. Když byla podávat hlášení o tom, že je jejich dodavatel mrtvý, musela si vymyslet hodně přesvědčivou historku o tom, jak ho chytila, otrávila svou čepelí a nechala umřít, což mohla dokázat krví a prázdnou nádobkou s jedem na své čepeli. Šéf jí uvěřil, ale nedá se říct, že byl zrovna nadšený. Alespoň že jí to nedával za vinu. Kdyby se tam nenachomýtl, vůbec nic z toho se nemuselo dít, tak teď si aspoň budou kvit, ona pomohla jemu, on pomůže jí, no ne?