Lower East Side

Pár vteřin si vyměňovaly pohled, z obou stran chladný a přeci jen, jako by se oběma v očích mihl pravý opak, byť jen na prchavý okamžik. Hloupost, kterou si Gavri rozhodně nepřipustil. Další pěkná ženská, neměl důvod nad ní slintat jako většina přítomných mužů. A tak se okolo ní jednoduše protáhl a kulhavě pokračoval k šatnám. Potřeboval si sednout a vyčkat, nežli mu tělo dovolí, cokoli jiného. Potřeboval sprchu a vrátit se do sídla.

Jeho klid však narušil neodbytný řvoun, nespokojený fanoušek a špatný sázkař. Ne není řeč o třech osobách, ale o jedné jediné, kterou tato přízviska vystihovala. Nagelovaný frajírek, stojící ve dveřích si koledoval minimálně o rozbití svého dokonalého obličeje, ale Gavri prostě jen klidně seděl a bylo mu to upřímně jedno, ostatně jako vždy.... Tedy do okamžiku, kdy frajírek narušil jeho osobní prostor a dotkl se jej. To bylo něco, co nehodlal tolerovat. A tak se prostě bez varování zvedl a bez varování ho poslal k zemi. Byla to rychlá krátká přímo do nosu, který nehezky zapraštěl. S domněním, že už konečně bude mít zase klid, si opět sedl na lavici zády k němu. Jenže ho lehce podcenil, nečekajíc, že má u sebe takový ulízaný hovado zbraň.
Nejdříve se ozvalo jakési fňukání, které se ovšem náhle změnilo ve výhrůžky, spolu s kterými Gavriil ucítil hlaveň zbraně u své hlavy. Ztuhl a pomalu se postavil. "Nemám u sebe žádné peníze," zamručel a pokračoval v pomalém pohybu, kdy se k muži otáčel čelem. Nebyl takový hlupák, aby dělal prudké pohyby, ačkoli silně pochyboval, že tenhle zbabělec dokáže stisknout spoušť. Tak či onak, osud hned pokoušet nehodlal, na to měl svůj život až příliš rád. "Asi ti to nedošlo, ale prohrál jsem," dodal a nedal nijak najevo, že si povšiml pomalu se otevírajících dveří za frajerovými zády. V další chvíli se ozval tlumený zvuk, vystřelené kulky a muž se skácel k zemi s prostřelenou hlavou. Gavriho pozornost už ale nepatřila jemu, nýbrž černě oděné ženě s maskou. I ona jej pozorovala, ...s rukou nataženou před sebou, míříc na něj zbraní, kterou právě zastřelila toho vřískajícího idiota. Byl si jistý, že ty oči už někde viděl. Nyní nepochyboval, že by dotyčná neváhala zbraň stisknout. A tak se nehýbal ....zatím.

I kdyby mu to nenaznačila, zůstal by ticho, nepatřil k těm, co toho namluví hodně, natož aby ještě hloupě vřískal. Navíc, smrt toho kreténa mu vážně vrásky nedělala, takže na to ani v nejmenším upozorňovat nehodlal. Jakmile mu ovšem přikázala, aby se svázal, nějak se do toho nehrnul. "To jako čím, kurva?" Utrousil se silným ruským přízvukem. Nebyl zrovna zručný ve vázání uzlů a rozhodně se nikdy nikam nepřivazoval. S tímhle ať na něj nechodí. A pak, v okamžik, kdy zamykala dveře, které zavřela nohou, využil situace a provedl kop, kterým jí zbraň vykopl z ruky. Kámen úrazu ovšem spočíval v jeho omlácené hlavě. Ta se mu při tak prudkém pohybu zamotala a on sebou opět šlehl o zem. Rozzuřeně zavrčel, když pozvedl hlavu, rozhlížejíc se okolo sebe, aby našel zbraň té ženy a dostal se k ní dříve jak ona. A jakmile ji spatřil, vzepřel se na rukou, a tak nějak po čtyřech vyrazil pro ni. Ne, aby ženu zabil, nebyla to jeho zakázka, takže ani nemohl, ale aby jí ona opět neohrožovala jeho.

Krvavá stroužka tělesné tekutiny se až podezřele rychle zvětšovala do širé kaluže, jež se každou chvíli mohla změnit v rudé moře. Kdo by se divil, když dotyčná mrtvola do sebe lila alkohol horem dolem, dávaje si lahvinku k snídani, obědu i večeři, o svačinkách nemluvě? Teď, díky mizerné životosprávě, hodlal posmrtně zasvinit celou podlahu ušmudlané šatny. Lola? Té se nějak nechtělo odcházet se zakrvácenými podrážkami oblíbených kotníkových kozaček, na které nedala dopustit. Znechuceně nakrčený nosánek o sobě dal znát podobně jako ret jemně ohrnutý vnitřním pobouřením nad roztékající se mrtvolou. Kdyby Sweets nedělal problémy, mohla ho odprásknout někde v tiché uličce a nejlépe i beze svědků. Qué pena, povzdychne si v duchu nad smůlou lepící se na paty podobně jako Tylerova krev, než veškerou pozornost přesune na hromotluka před sebou. Zbraň stále nechávala odjištěnou pro případ, že by se ten blázen pokusil hrát si na hrdinu - v tomto případě spíš na sebevraha pracujícího na bázi rovnice síla patří k vyšší veličině než ozbrojená žena. Z jeho pohledu možná tak akorát malá holka vzhledem k tomu, že výškou vyčníval nad ní, i když ne o tolik. Díky podpatkům pouze o dobrých šest centimetrů a pokud by si něco zkusil? Pocítil by sílu černých jehel zarytých do nártu.

Dobrá, na moment ji zaskočil. Odezvou v tu chvíli se staly jen rty stisklé do úzké linky v nádechu pobouření nad tak pitomou otázkou, vycházející ze základního požadavku - čím se svázat? To mám dělat všechnu práci za něj? Uražené, temperamentní jižanské ego se zvedlo v mocné vlně otřískat mu první pádný argument o hlavu jako židli při wrestlingovém zápase, nosem projel soptivý nádech doprovázený tichým zahvízdáním vdechutého vzduchu. "Improvizuj," odsekne chladně s jasným španělským přízvukem, díky čemuž ji více než devadesát procent newyorského obyvatelstva považovalo za rodilou Mexičanku. Vhodila mu do ringu ručník, ať se taky konečně pochlapí a ukáže, co se v něm skrývá. Že se o to pokusí poněkud odlišným způsobem? Ne, to nečekala.

"Idiota!" Štěknutí španělské nadávky bylo špičkou ledovce v řadě dalších názvosloví, která si pro něj přichystala hlasem nesoucím touhy na místě ho zaškrtit. "Tienes alguna idea de que ... Argh!" Slovy si vylévala vztek na hlupákovi, který ji jediným výkopem odzbrojil a Jericho 941 zahodil do kouta potemnělé místnosti. Doslova se mu rozhodla omlátit o hlavu, zda má vůbec představu, jakou škodu mohl napáchat, dál se však ke slovům nedostala. Jižanský původ v ní soptěl, bublal v podobě žhavé lávy připravené vybuchnout v mohutném gejzíru, jaký skoncoval s Pompeiemi. "Máš vůbec... představu... Idiota!" Další znechucené odseknutí, s níž vykročila vpřed, zanechávaje za sebou plazícího se padlého válečníka. "Zkus se mě dotknout a podpatek ti zaryju do oka, comprende?" Své vyhrůžky neházela jen tak od pohledu, pečlivě vážila veškeré následky, které by z dané situace mohly plynout. Tenhle pitomec si vyloženě říkal o post jednookého bojovníka, což by mu ukončilo kariéru a ne zrovna tím příkladným způsobem. Jako jediné plus mohl brát v potaz fakt, že mu jednu z budoucích možností nevmetla do obličeje se sarkastickým úsměvem, ba dokonce smíchem zlomyslné královny s korunkou tvořenou kostí poražených na hlavě. Ještě pár vteřin čekala na souhlas či zápor. V případě souhlasu by odešla ke své zbrani, jako by se nechumelilo, zatímco při možném záporu? Tam by ostře zaryla podpatek mezi prsty tak, aby si byl jasný, že příště by mohl být o pár kostí zlámanější. Nebo spíše zdrcený, protože síla, kterou do pohybu dala, by mu je nenechala pohromadě v hloupé zlomenině. "Bien," odsouhlasí chladně, tmavé oči sledovaly rozhodnutí, než se rozhoupala k dalším činům. Nemusela pátrat dlouho, aby ocelový revolver našla ve stínech, do nichž se jí hrabat rukama dvakrát nechtělo. Kdo ví, kolik chlapů se tu před ním vymočilo, pozvracelo nebo učinilo něco horšího. A i když to tu čas od času nějaká holčina, pravděpodobně příslušnice minoritní skupinky přistěhovalců, obtáhla mopem, existovaly jisté hranice, jež Lola odmítala překračovat.

Nebyla by to však ona, aby se krátce nepozastavila nad možností, která toho chytráka vůbec nenapadla. Režisér thrilleru by se v tu chvíli tetelil blahem, když Portoričanka cvaknutím zajistila zbraň tak nahlas, že by diváky v sále zamrazilo v zádech. "Mohl ses zabít, héroe." Tentokrát už nádech sarkasmu nevynechala při pojmenování jeho obrovitosti za 'hrdinu' - prachbídného hrdinu, kdyby bylo po jejím. "Nebo mě. Pěkný vděk za záchranu života," zamrmlá dotčeně, veškeré odosobnění od zakázky ji začínalo opouštět a čím dál tím rychleji nabírala na obrátkách. Pravou náturu sotva uhlídala, hlavně když se jednalo o její vlastní život, co by klidně zahodil všanc. Idiota, počastuje ho v myšlenkách opětovně nelichotivým označením. "Hodláš tam ležet do konce života?" Teprve teď, po tak dlouhé době, pronesla známky zájmu směrem k bezejmennému Rusovi. Vadilo jí, že vypadal naloženě jako nějaká okurka v láku, na druhou stranu neměla s ním nic společného. Jenže taky patřil k očitým svědkům a kdykoliv mohl na policii vytroubit přibližný popis její maličkosti. Zapeklitá situace, jen co je pravda. "Můžeš se posadit sám nebo potřebuješ pomoc?"

Nepovažoval ji jen za malou holku, vždyť u Vran byla spousta "malých" holek, co dokázaly druhému zakroutit krkem, nežli se stačil nadechnout. Ani u ní neměl důvod k tomu, aby ji podceňoval. Možná byl Rus, ale to neznamenalo, že bral ženy jako méně cenné nebo lépe řečeno méně schopné.
Kdyby byl jeden z těch užvaněných a neustále vtipkujících mužů, nejspíše by se pobaveně ušklíbl nad její reakcí. Rty přísně stažené do úzké linky, jaksi uražený výraz a pak ten soptivý nádech. Vlastně byl tak trochu pobavený, vnitřně, rozhodně to ale nedal najevo. Měl improvizovat? Proč ne. Ale na to, že se bude svazovat mohla zapomenout. A tak provedl jeden přesně mířený kop, kterým jí odzbrojil. Ty byly hlavní součástí jeho osobitého stylu boje. A přesně o tom to bylo, sám střelné zbraně moc nemusel, rovnou z několika důvodů, ale to není podstatné. Pro něj bylo zbraní jeho vlastní tělo, popřípadě skrytá čepel. Ne, že by neuměl střílet, uměl, nebyl v tom ale příliš dobrý. Jenže na zem nedopadla jen ta kovová hračička, ale i on.

Téměř mu unikla její pronikavá nadávka, kterou ho nehezky pojmenovala, ještě nežli se stačil vzepřít alespoň na rukou a zamířit k její zbrani. Rozhodně to v něm nekypělo tak jako v ní, zůstával dle možností klidný, bez známek pohoršení z nadávek, které pokud je nezaregistroval před okamžikem, neváhala zopakovat. Musel by být naprosto slepý a hluchý, aby mu uniklo, že tohle rodilá Američanka není. Jižanským temperamentem naplnila celou tuhle drobnou místnost, nehledě na Španělštinu, která jí skrze rtíky tekla přímo vodopády slov. Nerozuměl jí nic, kromě toho, že je dle jejího soudu idiot, a že je opravdu hodně naštvaná. Jenže co od něj jako čekala? Že se sváže a nechá na sebe mířit pistolí? Tak to se mýlila, až takovou trpělivost neměl.
Neměl představu, neboť nevěděl o čem by ji měl mít? O tom, že ta zbraň byla odjištěná a mohla jednoho z nich zranit? To věděl a vrásky mu to nějak nedělalo. Navíc ....nic takového se přeci nestalo. Snaha o to dostat se k její pistoli jako první byla, ale k ničemu, vzhledem k tomu, že jej několika kroky předešla. V tomhle zkurveném stavu neměl šanci. Svým varováním si od něj vysloužila jen chladný pohled, odpověď však žádnou. Zastavit se ji, ale nepokusil a ani to neměl v plánu, nehodlal se tu s ní prát. Ještě chvíli na něj hleděla tmavýma očima, které i přes chlad v nich zpod masky zářily, nežli se otočila, aby našla svou zbraň ve stínech.

Netrvalo dlouho a vytáhla ji, načež se ozvalo hlasité cvaknutí, jímž zbraň zajistila. Zvuk to byl nepříjemný, ale překvapený nebyl, přeci jen to věděl. A tak ji stále s kamenným výrazem pozoroval ze země, na která seděl. Tou sarkastickou poznámkou, kdy jej posměšně nazvala hrdinou, si vysloužila jen chladný úsměv, sotva znatelné pokrčení rameny a podivně divoký plamen v jeho očích. Pokoušet osud bylo tak trochu jeho hobby. Zřejmě byl šílený, ale která Vrána ne? Po jejích dalších slovech se ovšem ozvalo pobavené odfrknutí. "Za záchranu života? Mířila jsi na mě kurva zbraní, co jsi čekala?" Ohradil se vrčivě, ale nijak hlasitě, přemítajíc nad tím, jak se alespoň trochu inteligentně zvednout. Při její další otázce to v něm začínalo vřít. Aniž by dokázal vysvětlit důvod, prostě ho vytočila volovinou, která ho normálně nechávala chladným. "To je moje věc," zavrčel na ni, ale po chvíli se začal pomalu zvedat. Nešlo to ale zrovna zlehka. "Proklyataya golova," ulevil si v rodném jazyce a málem vyletěl z kůže, když se ho ta ženská zeptala jestli nepotřebuje pomoc. "Zvládnu to sám, díky," odsekl jí sotva to dořekla a kdyby měl srst, jistě by se ještě naježil jako pes. Nepotřeboval ničí pomoc, jen svou vlastní. Konečně se zachytil lavičky, o kterou se pak zapřel a vytáhl se nahoru na ni. Byl zvyklý na bolest, vlastně ji ani nevnímal, ale rozčilovalo ho, že neudrží rovnováhu a ztrácí vědomí, kdykoli udělá prudký pohyb.

Raněný hřebec před ní, ač ho možná v duchu (i nahlas) nazývala idiotem a nadávala mu do všech postů, jaké lze v pekle obsadit, oplácel špetku sarkasmu s podivnou dávkou chladu, na což popravdě nebyla až tolik zvyklá. Jistě, žila jednu dobu mezi Vránami, znala jejich řemeslo více než dobře a také pro ně platila jistá pravidla - většina se vázala k tomu, že jedovaté poznámky vracely s dvojnásobnou dávkou žíraviny a ostrými slovy ťaly rovnou do živého. Na určitý čas se jí povedlo vybudovat si hradbu z tvrzeného betonu a žulových kostek, vidno že dlouho nevydržela. Zůstal pouhý prach, sutiny, jimiž si prokopávala cestičku na povrch, zašpiněná a ulepená vlastní krví. Bylo to však něco hluboko v očích, co by běžný, necvičený smrtelník přehlédl. Být to ona před deseti lety, ani nemrkne a půjde dál. Jenže její sedmnáctileté já se ocitlo nenávratně v háji, život budoucí baletky skončil pohřbený v minulosti a na tuhle dobu nezbylo nic než vzpomínky a bolest, tak potupná bodavá bolest. Nezarazila, nepohlédla směrem k zemi, ba naopak - vytrvale opětovala pohled bez sebemenšího zaváhání projeveného třebas nutkáním pohrávat si s prsty nebo se poškrábat na nose. Čokoládové oči zaklesly do podobně temných, snad ještě temnějších, zbarvených... netušila čím. Snad pohrdáním? Ne. Výzvou. Ten pohled znala až příliš dobře ze zrcadla, když se chystala na plnění večerního jobu ve formě nájemných vražd a vyhrožování. Tehdy promlouvala sama k sobě, v myšlenkách se vyzývala. Hrozilo snad v tomto případě selhání? Ne. Stejně jako u vražedných akcí, ani tady se nezalekla problému v podobě muskulaturou obaleného boxera, po jehož jediné ráně by šla k zemi. Možná ne přímo do mdlob, ale rozhodně by k nim měla nakročeno pevným krokem, ačkoliv po ráně? Pravděpodobně poněkud vrávoravě. "Lo siento, měla jsem tě snad běžet obejmout?" Podobnou verzi odfrknutí nasadila i Lola do svého repertoáru, krčíc nos nad tak nestydatou poznámkou. Na jednu stranu měl pravdu, ačkoliv to její ješitné já odmítalo uznat, což si zjevně vybíjela na používání španělských frází v běžné konverzaci, kdy mu náležitě dala najevo, jak moc ji to mrzí. Nemrzelo, popravdě ani trochu by nezaváhala, aby tak učinila stejně, pokud by se nečekaně ocitli ve středu uzavřené časové smyčky, kdy se jeden časový úsek opakuje dokola do zbláznění. "A on," ukáže za hovoru zajištěnou zbraní směrem na mlčící mrtvolu, v níž by momentálně poznala manžela své klientky pouze díky nagelovanému háru, "... by tě zabil dřív než já." Nad touto možností pokrčila samou lhostejností rameny, pro Lolu se jednalo o tu minimální zátěž a ztrátu. Pravda, nerada si přičítala životy nevinných, i když o tomto Rusovi se dalo pochybovat, že by snad patřil do sorty hloupoučkých naivních obětí, které prostě jen 've špatný čas byly na špatném místě', avšak osud se řadí mezi největší svině a jen on sám umí v bahně chodit. "Příště bych ho nechala prve zastřelit tebe a pak až bych splnila něčí přání." Pronesená poznámka se nesla v duchu chladu tak ledového, že by se i ledovec, na který narazil samotný Titanic, zastyděl a poklekl před svou novou královnou. V jejím případě žádné 'příště' neexistovalo - tohle byla hotová věc a jakmile se jejich cesty rozejdou, nastane minimální šance znovu setkání. Zalidněná oblast New Yorku poskytovala dostatečné krytí a velkou příležitost vyhnout se komukoliv širokým obloukem.

Nebyla by to Lola a její prudká povaha, kdyby v duchu nevybouchla a řešení nepřevzala do vlastních rukou. V tento moment? Konkrétně zbraní, s níž prudce sekla po hlavě zmláceného boxera. První krok učinila kopancem pod koleno, což nikdo nemohl označit za férový krok a příjemnou bolest (jako spíše milionkrát proklínanou), než ho chladnou ocelovou pistolí praštila po temeni, dokud se neskácel jen kus od mrtvého tyrana. "Silencio... jak jsi mi chybělo," posteskne si tiše společně s výdechem, hlavu zakloněnou tak, až jí konečky vlasů svázaných v culíku šimraly na hýždích. Netušila, na jak dlouho toho obra uspala, v duchu se modlila alespoň na čtvrt hodiny, i když bůh její prosby nejspíš nevyslyší a dál si pojede svou, házeje jí přitom klacky pod nohy. No, zažila horší problémy, tohle nějak zvládne. Boxera beze jména připoutala párem pout, která zrovna nezajišťovala dvojnásobek jistoty - možná i z toho důvodu, že byly opatřeny jakousi chlupatou výstelkou sloužící pro milostné hrátky a minimální zátěž pro zápěstí. I tak se zdálo lepší riskovat tuto verzi, kterou nalezla v krabici s rekvizitami na právě onu strip show, odkud sebrala i krajkovou podprsenku a škrabošku, načež se jala odklízet chladnoucí mrtvolu. Prve ji nacpat do pytle na odpadky (štěstí, že ty se dokáží zázrakem vždy objevit při ruce) a ten následně vyhodit do popelnice vedle budovy, i když s chlapem vážícím přibližně o třicet kilo víc jak ona zítra pocítí bolest ve svalech - hlavně na ramenou. Poté nezbývalo nic jiného, než se zbavit louže krve, kterou párkrát přejela mokrým mopem, aby se neřeklo. Teď už jí chyběl jenom ten pitomec.

Když si k němu sedla na lavici, působil jako zbité štěně - nic lepšího ji v danou chvíli nenapadlo. Zarostlé, trochu vykrmené štěně lítého psa zvyklého bojovat vlastní bitvy, což mu jedna malá krotitelka draků hodlala překazit. Netrvalo dlouho a na největší podlitiny přikládala mokrou látku, v níž identifikovala tričko, které si zde někdo patrně zapomněl. Možná mohl být velký a silný, pořád se jednalo o člověka. A hrdost se dá vždy nějak získat, zatímco zdraví? To bylo jen jedno, jak potvrdí každý doktor, markující si nehorázné částky za ubohou léčbu. Netušila, jestli to na ni hraje nebo se skutečně ještě nestihl probrat z bezvědomí, kam ho expressem poslala, což vedlo k dalšímu činu - konkrétně plesknutí mokrého hadru o obličej. Rozkročená zeširoka na lavici se dotýkala koleny vnitřní části osvalených stehen. Nevšímala si toho, proč taky? Intimní blízkost ani doteky jí cizí nebyly a s ním si sotva lámala hlavu, zda si něco zkusí nebo ne. Protože i když byl velký a proti ní se jevil doslova jako medvěd, byla to Lola, kdo držel zbraň. A nejen tu, ze které se střílí - hlavně tmavé oči vidící až na dno duše. "Nejsem tu, abych ti ublížila. Nemám v plánu tě zabít. Ale taky se mi nelíbí představa, že někde na půl cesty chcípneš." Pestrý slovník, jen co je pravda. A pak, že se jedná o dámu. To sotva.

Upřený pohled, který oba vydrželi aniž by byť mrkli, jako by se navzájem vyzývali. Gavri zapomínal, jak moc dokázaly být ženy panovačné. To byl asi důvod, proč s žádnou nestrávil víc, nežli část noci či dne. Tahle mezi nimi zjevně hrála prim, jak ji tak pozoroval. Muže, který by v její přítomnosti vydržel déle jak hodinu, by pasoval na krále trpělivosti či hlupáka, pokud by z něj někdo jiný neudělal rovnou mučedníka v rukou běsnící ďáblice. Což bylo co říct, vzhledem k tomu, že poslední roky byl více méně chladná hlava v téměř jakékoli situaci. Chladná hlava, pokud si ji chladnou chtěl zachovat a jen díky tomu, že na tom pracoval, neboť se s ní nenarodil. Celé dětství a útlé mládí byl neřízenou střelou, která měla hlavu věčně v jednom ohni. Život ho, ale naučil, že se častěji vyplatí zůstat v klidu a vyčkávat. A taky slepě nedůvěřovat. Neschytáte pak podlou ránu od nejlepšího přítele.
Lehce mu v očích zajiskřilo, snad pobavením nad její poznámkou, kterou pronesla s podobným odfrknutím jako on tu svou, ale rychle to zmizelo. Místo úsměvu však podrážděně pokrčil čelo, jakýmsi nechápavým způsobem. "Ne, proč by jsi to k čertu dělala?" Bručivě se zeptal, hledíc na ni, jako by snad byla mentálně narušená. Jako by to bylo něco absolutně nepředstavitelného a vymyslet to mohl jenom člověk, co není psychicky úplně zdraví. Nebyl zrovna typ, co se smál cizím poznámkám, ač je sám rád trousil. Brával věci často příliš vážně, připomínajíc tak cynika, přestože to nebyla úplně pravda. Bručoun jeden. Když ukázala na mrtvolu muže, pohlédl jeho směrem a ohrnul horní ret, a přestože vnitřně na něj hleděl s posměchem, navenek kromě toho drobného gesta nadal najevo nic. "Ten srab by tu spoušť nezmáčkl," komentoval nevzrušeně, jako by se jednalo o fotbal či naprosto běžnou věc. Její lhostejnost mu byla stejně ukradená jako on jí. Nebylo to nic nového, noc co by neznal, v podsvětí, kde se oba pohybovali málokomu na někom záleželo. Na druhou stranu ...protiřečila si, však to mohla udělat a teď o tom nemluvit. A tak jen pokrčil rameny, stejně jako ona před okamžikem. "Mohla jsi to udělat a teď o tom nežvanit, dlya Khrista," procedil skrze zuby a opět zabodl své oči do jejích. Jak nesnášel, když někdo furt žvanil. Američani to měli ve zvyku obzvlášť. Pořád museli mlít držkou a při tom vlastně neměli co říct.

Jakmile odmítl pomoc a konečně se vydrápal na lavičku, nedala mu příležitost se trochu vzpamatovat a schytal dnes už několikátou ránu do hlavy. Ostrou bolest, kterou ucítil na zlomek vteřiny, vystřídala temnota, do které se propadl. Ta se jej držela nehezky dlouho, vzhledem k tomu, že těch ran nebylo dnes málo a tělo si potřebovalo odpočinout, především ta hlava samozřejmě. A tak tam spinkal jako andělíček, zatímco jižanská kráska uklízela ten svinčík, co tam nadělala tím nagelovaným frajírkem. Neměl ani páru o tom, že jej opřela o jakýsi sloup, po tom co jej vytáhla zpět na lavici, ke kterému ho připoutala těmi směšnými pouty. Ještě štěstí, že měl možnost, alespoň dočasné sladké nevědomosti, kterou bezvědomí nabízelo. A spal dál, i když si k němu přisedla a začala ho ošetřovat. To až nepříjemné plesknutí mokrého a studeného hadru o obličej jej vytrhlo ze spárů temnoty. Sice pomalu, ale za to jistě začal nabývat vědomí, které poslalo temnotu zpět odkud přišla. Gavri nevěděl co bylo lepší, vzhledem k tomu, že se svědomím dostavila i bolest hlavy, kterou vnímal jako opravdu velice nepříjemnou, což už muselo být co říct, vzhledem k tomu, že bolest snášel oproti jiným dobře. Byla to jedna z věcí, proč si ho Stín vybral mezi své vrány. Věc, kterou se naučil ve vězení.

Nejdříve byl znatelný jen pohyb očí pod víčky, neschopný je od sebe rozlepit, za to její hlas vnímal moc dobře, stejně jako dotyk jejích kolen na vnitřní straně svých stehen. Ne, že by to v něm vyvolalo rozpaky či nutkání ucuknout. Ale byly to první vjemy. "Docela ...ironie, vzhledem k tomu, že jsi mi před chvílí vyhrožovala zastřelením a nakonec mě tou zbraní alespoň přetáhla po hlavě," zamumlal ještě nežli otevřel oči a zadíval se jí do očí. "Začínám mít dojem, že nemáš jasno v tom co chceš, seňorita," dodal a trochu se zamračil, když si uvědomil, že má ruce za zády připoutané ke sloupu, o který se opíral. Dvakrát sebou zacukal, ve snaze se uvolnit, ale prozatím marně. Jen zjištění, že želízka jsou měkčí, nežli by normálně měla být ho poněkud zarazila. ...Ne to nemohla myslet vážně. Chřípí se mu roztáhlo, jak v sobě dusil narůstající zuřivost, aniž by uhnul pohledem. "To zastřelíš každýho zákazníka, který ti nezaplatí?" Uchechtl se a pohledem sklouzl ke šmouhám krve na podlaze, se kterými se už nezaobírala, aby jí v další chvíli pohled opět upřel do očí. "Ne, že bych se ...ti divil. Tyhle hračky musejí stát majlant a z něčeho se ti to vrátit musí. Taky bych lpěl na každé koruně," dodal provokativně, poukazujíc na tu příšernost, která mu držela ruce za zády. V očích mu jiskřilo, ale zvláštně chladným neupřímným způsobem.