Re: Nákupní centrum

Thu Oct 04, 2018 1:05 pm

Hází sebou jako ryba na suchu, když před jeho očima z Ellie vyprchává život, to prostě nejde, nemůže to dovolit, oni to nemůžou dovolit! Je mu úplně fuk, jak to vypadá, že se tím nejspíš prozradí jeho city k ní, že z toho ona pozná, že před ní předstírá, je mu to prostě jedno, hlavně ať s tím přestanou a nechají ji žít, doslova. Nějakým zázrakem to opravdu udělají, na což zareaguje úlevným výdechem a předkloněním směrem k ní, snažíc se ujistit, že je v pořádku. Snad to na ní nezanechá nějaké následky, koneckonců, lidé, kteří se třeba topili a vyvázli, často měli nějaké poškození mozku a on si rozhodně nedokáže představit, že bude dělat třeba „houk“ jako malý Brick. Jistě, to by bylo roztomilé, ale můžou se stát mnohem horší věci. Pořád ale lepší, než aby byla mrtvá. Překvapeně na ni vyvalí oči v reakci na její slova. Nejprve mu nedojde, že blufuje, ale v momentě, kdy ano, začne škubat rukama znovu. “Nedělej to.“ Je to napůl herecký výkon, aby je podpořil v tom, že to skutečně ví a napůl to myslí doopravdy. Nemůže s nimi jít přece sama, vždyť sotva udrží otevřené oči! Úpěnlivě ji sleduje očima, ale ona se na něj ani nepodívá. Těžko říct, jestli je nasraný víc kvůli tomu, anebo urážce v podobě dvou stráží, které ho mají udržet. Vážně si myslí, že je tak neschopný, aby nezvládl dvě opice? Musí vytěsnit myšlenku na tu kozu, co se vydala sama do jámy lvové, aby se dokázal osvobodit a jít jí pomoct. Chvíli počká, pohodlně se rozvalí v židli a na oba se pobaveně podívá. “Tak co hoši, jak to jde?“ Měli by ho napsat do Guinessovy knihy rekordů za vtipy v těch nejhorších situacích. Škoda, že se jeho vtipům nikdo jiný nesměje. “ Nechcete si zahrát takovou hru?“ Ani jeden z nich na to evidentně není a raději si začnou tlumeně povídat mezi sebou, a tak má dostatek prostoru na to, aby začal dělat nepořádek a poskakovat na židli, aby je tím přilákal k sobě. Zatímco mu jeden vrazí pěstí do obličeje, ten druhý stojí za ním a směje se tomu. Víc nepotřebuje. Horní částí těla začne bouchat o opěrku židle, což toho za ním vytočí, vezme ho za židli a zakloní si ho, aby mu ukázal, že má navrch, jenomže nemá. Znovu uhodí do opěrky, čímž ji vytrhne opici z rukou a spadne na zem. Moc chytré to není, ale nic lepšího ho nenapadlo. Ve chvíli, kdy dopadá, trhne rukama dopředu, laťka dřevěné židle povolí a on má tak ruce volné. Strhne k sobě toho, kterého má blíž, vytáhne mu z pouzdra zbraň a bez váhání mu prostřelí hlavu, kašle na to, že můžou být slyšet výstřely. Než se naděje, skočí na něj ten druhý a vyrve mu zbraň z ruky. Ne, že by mu to nějak vadilo, Chytne ho za hlavu a třískne mu s ní o hranu židle pod sebou, a tak má dostatek času, aby mu sebral kudlu a podřízl ho s ní. Pak se namáhavě zvedne a vymotá ze sevření židle, prohledá oba ve snaze najít klíček a když se pout konečně zbaví, vezme si svoje i Elliiny věci a vyrazí ji hledat. Nemusí jít příliš dlouho, stačí jít za zvukem, který do nákupního centra rozhodně nepatří a během chvíle ji najde. Než tam však stihne doběhnout, rozhostí se ticho.
Jakmile ji spatří ležet na zemi, hrkne v něm, v hlavě mu pořád zvoní mrtvá, mrtvá, mrtvá, avšak když si k ní klekne, nahmatá jí pulz. Svěsí úlevně ramena, div do ní nepraští, jak ho vyděsila, ale strach o to, co s ní je, převažuje nad agresivitou. Odhrne jí vlasy z čela a jemně chytí její obličej do dlaní. “Ellie...“ Hlesne, čekajíc na jakoukoliv odezvu, jenomže ta nepřijde. Nakvašeně zakleje nad tím, jak ji vyřídili, za to by měli zaplatit. Automaticky se rozhlédne kolem a mrtvá těla, jichž si prve nevšiml, v něm vyvolají pocit satisfakce. Zaplatili, je to holka šikovná. Ale za jakou cenu... On sám je úplně vyřízený, celé tělo ho bolí a pálí od jeho malého setkání s taserem, ale na ničem z toho nezáleží, záleží jen na [/i]ní[/i]. Jak ji zvedá, v rukách mu zaškube, nicméně se to snaží ignorovat a docela mu to i jde. Musí využít toho, že je v bezvědomí a neodstrkává ho, pevně si ji k sobě přivine a na malou chvíli zaboří nos do oblasti mezi jejím ramenem a uchem, kde jako naivka, kterou je, hledá pocit bezpečí. Ať si ta potvora říká, co chce, vždycky to pro něj bude znamenat a ať je to slabošské sebevíc, sám sobě to je schopný přiznat. Určitě na strachu není nic špatného, musí si to opakovat. Kdyby se o ni nebál, nedávalo by to prostě smysl, má na to právo, tak! V sekci pro zaměstnance si najde i vchod pro ně, kudy neproudí davy lidí a rovnou vypálí k autu, kde už několik otravných pohledů směřuje jejich směrem, ale koho by to zajímalo? Tak ať se podívají, nějak ji odtamtud přece dostat musí, za to jistě nedostane žádný postih a jestli ano... no, po dnešku už ho nic nerozhází. Opatrně, jako kdyby byla ze skla, ji posadí na sedadlo spolujezdce a zapne jí bezpečnostní pás, jako správná mamča, přeběhne auto a vystřelí z parkoviště směrem domů. Vezme to oklikami, aby se ujistil, že je nikdo nesleduje a teprve potom si dovolí zajet do garáže. Vynese ji rovnou na ošetřovnu a zatímco ji tam ošetřují, čistí od krve a další hrůzné věci, on zamíří za šéfem, aby mu podal hlášení. K jeho překvapení mu nic nevyčítá a ještě se ujišťuje, že jsou v pořádku. Nebyl by to Nate, kdyby jen nemáchl rukou a nechal to plavat, navíc stejně spěchá za tou pipinkou, aby se přesvědčil o tom, že je v pořádku ona. Sám si krev z obličeje otře do trika a přitom ho rozbitý nosík zabolí, ale bude statečný. Tedy do chvíle, než si ho vezme do parády nějaká ošetřovatelka a donutí ho se posadit. Vše mu vyčistí, dostane nějaké tabletky na bolesti svalů a propustí ho, takže si jde hezky sednout k posteli, na které leží Ellie a čekání na její probuzení si zkrátí tím, že si začne čistit zbraň, to ho uklidňuje.

Fri Jan 04, 2019 5:58 pm

V nákupním centru je při pátečním večeru rušno. Lidé sem z práce utíkají, aby přišli na jiné myšlenky, utratili výplatu, jež právě obdrželi, anebo si zkrátka prošli obchody a strávili čas s přáteli nebo rodinou. Sklady, v nichž je uloženo různé zboží, už tak rušné ale není. Sem tam se zde objeví nějaký zaměstnanec hledající zboží, jež není vystaveno na prodejně a je žádáno zákazníky. kromě toho je tu však naprosté ticho. V zadní části se už nevyskytuje vůbec nikdo. Nikdo, kromě dvou bratrů, kteří dnes plánují uskutečnit svou pomstu. Trvalo jim roky, než připravili v jejich očích dokonalé prostředí a technické zázemí k tomu, aby utišili svůj hlad po utrpení těch, díky kterým trpěli oni sami. Neuvědomují si však, že se jejich plány rozšířily až tam, kde s tím nemá nikdo nic společného. Nikdo z dotyčných se vůči bratrům neprovinil, ale ani Aaron, ani Caleb na to nehledí. Žene je vpřed vztek a zuřivost, ne logické smýšlení. A tak za pomoci moderní techniky a schopných rukou shromáždili celkem osm obětí - Calum Denvers, Gavriil Vaganov, Mera de Clermont, Doreen Lombard, Calliope Wells, Adeline Williams, Dan Ryan a Theodor Whiteman. Další život, jež plánují ukončit, si však šetří na později. Sebrali je nečekaně, čistě, bez svědků, bez sebemenšího hlásku nebo šance obrany. Připoutáni k těžkým kovovým židlím se tak postupně probouzejí, nejspíš s pekelnou bolestí hlavy a končetin, jak pevně jsou jejich pouta připevněná. Jakmile však otevřou oči, nikdo z nich nespatří prostředí, v němž sedí, kdepak. Každý z nich se ocitá ve svém osobním pekle. Nasazené brýle pro simulaci virtuální reality jsou tak příjemné a lehké, že je sotva dokáží vnímat a ona virtuální realita je natolik propracovaná a detailně promyšlená, že nemají šanci poznat, že nejde o skutečný život. Všichni začínají stejně, s bolestí hlavy stojí uprostřed nějaké situace. Každá ze simulací je přizpůsobena dotyčnému. Bratři dlouho shromažďovali informace o všech, které si zvolili. Informace tajné, těžko dosažitelné, přesto je Caleb dokázal získat díky svým šikovným prstům a počítači. A co nezískaly Calebovy prsty, získaly Aaronovy pěsti. Každý ze zúčastněných může vnímat jakýsi tlak na uších, protože všichni mají sluchátka, aby nevnímali okolní ruch, nýbrž podněty v simulaci a vlastní hlas. A tak osobní peklo začíná.
Calum Denvers se nachází na střeše, kde byl svědkem vraždy malého dítěte. Prozatím se však nic neděje, vše je tiché a klidné, jako ve všech simulacích. Gavriil Vaganov se opět ocitá ve věznici, v níž prožíval muka jako divoká šelma připravená zabíjet nebo být zabita. Prozatím byla však hala prázdná, na podlaze zaschlá krev, jež už nikdo nedokázal smýt. Gavri může cítit tíhu železného obojku kolem krku, doopravdy tam však není. Mera de Clermont je zpět na ulici, bez domova, vyhozená jednou pěstounskou rodinou. Může cítit chladný sníh a mrazivý dech na kůži, kapsy prázdné, kromě malého kapesního nožíku. Tenký kabátek ji sotva zahřeje, ale za oknem její bývalé "rodiny" stojí muž, který jí velice ublížil, snad jí bude ochoten nabídnout pomoc za menší cenu. Ta bolest se může zdát dávná, nyní se však snaží vyplout na povrch. Prozatím se však nic kolem nehýbe, vše zůstává klidné. Doreen Lombard se probouzí opět na místě, kde nejspíš doufala, že už nikdy nebude. Bordel, kam ji prodali, kde ji pravidelně zdrogovávali, aby zůstala svolná. A nyní může opět cítit ten známý gumový pocit v končetinách, zastřený zrak a vše je jako v obláčku zpomaleného filmu. Sedí zrovna u zrcadla a češe si vlasy, její zákazník brzy přijde. V tuto chvíli však vše zůstává klidné a plné míru. Calliope Wells stála v bytě, kam se přestěhovaly s matkou, na podlaze rýhy od nehtů, rozbité a rozházené věci, krvavá šmouha, která směřovala do kuchyně. Bylo hned jasné, že se jednalo o místo činu, otázkou však bylo, kdo byl ten mrtvý? Prozatím však všude panovalo naprosté ticho a dívka se nemohla ani pohnout, snad šokem. Adeline Williams otevírá oči v nemocnici, kde zemřela její babička, respektive kde zabila svou babičku. Místnost je téměř totožná s tou, kterou si pamatuje a v posteli někdo leží, napojen na přístroje. Ticho v místnosti ruší jen ono pověstné pípání, není však schopná se pohnout a nahlédnout, kdo je ten nebožák. Dan Ryan se nachází na místě, kde mu jediná dívka, kterou kdy miloval, zlomila srdce. Když se rozhodla utéct a odsoudit se tak životu mezi uprchlíky, životu, ve kterém bude neustále pronásledovaná vránami. V životě, ve kterém i Dan bude nucen ji pronásledovat a nejspíše i zabít. V tuto chvíli se na něj však pouze valí vzpomínky na to, jak se onehdy cítil, jako kdyby to prožíval znovu. Theodor Whiteman se ocitá u své druhé pěstounské rodiny, která jej tak hluboce poznamenala. Všude je cítit zápach cigaret, možná si dokáže vybavit bolest z nedopalků, jež mu rodina típala o ruku. Nikde není ale slyšet ani hlásku, snad jako kdyby se místnost nehýbala. Ani on není schopen se pohnout.
A tak, jakmile se všichni rozkoukají, bratři začnou monitorovat jejich mozkovou aktivitu a snímat na nespočtu monitorů, co se v každé ze simulací děje, jak kdo z nich reaguje. Všichni začínají stejně, někde se nachází. Na místě, které pro ně něco znamenalo, ale nedokáží si vzpomenout, jak se tam dostali. Vše vypadá tak reálně.

Fri Jan 04, 2019 6:20 pm

Zdálo se že je v noční můře která nikdy neskončí. S rozdílem že vůbec netušila že to není realita. Chlad se jí vkradl hluboko až do morku kostí. Bože jak moc to nesnášela. Ta nekonečná zima na ulicích. Tam bylo skutečně nejhůře. Ani léto nebylo nic závratného. Všechno na tom být bezdomovec mělo své mínusy. Pokusila se více zachumlat do svého kabátku, který jí ale moc nepomáhal. Celé její tělo bylo ztěžklé, bolest necítila díky tomu čím si prošla. Byla spíše.. narušená. Špatná. V tu chvilku kdy spatřila muže za oknem, se cítila jako by dostala obrovskou ránu pěstí do obličeje. Velký nával vzteku skoro až lomcoval s jejím tělem. Rukami prohrabala kapsy, kde však našla jen nožík. Ta bolest kterou si prošla byla nekonečná. Ta nenávist kterou prožívá bude VĚČNÁ. A její hrdost také. Nenáviděla ho už jen za to že si stojí v teple svého domova, zatím co ona je venku, na mrazu. Nikdy by za ním ale nešla pro pomoc. Pak jí ale něco došlo. Zná to tam, třeba by se tam mohla dostat a ukrást jim něco, nebo se dostat do města a najít nějaký z průduchů ze kterých fouká teplý vzduch. Krást u něj, by ale bylo až příliš nebezpečné. Co kdyby jí znovu chytil a ona u něj zůstala uvězněná? To je jedna z věcí kterou nechce prožít. Ne znovu, i když se momentálně opravdu neskutečně bojí o svůj život. Její každodenní rutina byla najít si jídlo, možná něco k pití, a místo na přespání. Nekončící peklo. Jak její drobná ruka svírala nožík, stále se toužila tomu muži pomstit. Mohl za šrámy na jejím těle i duši. Neskutečně zatoužila po tom zabodnout mu nožík do krku. Proto se v ní praly dvě části. Jít do města nebo jít TAM?

Fri Jan 04, 2019 6:53 pm

Netušila, co se vlastně stalo, ale když otevřela oči, byla zase tam. Po těle se jí začala rozlévat panika, tak intenzivní pocit už dlouho neměla. Tušila, kdo tam leží. Jistěže to tušila, až příliš dobře tohle místo poznávala. Dokud tu nebyla, neuvědomovala si, jak živě v její paměti zůstalo to pípání, dech za pomocí přístrojů, který v její dětské dušičce zanechal šrám, který si do téhle chvíle ani neuvědomovala. Vybaví si vše, co se tam dělo, jako kdyby to bylo včera. Matka, opírající se o otce v záchvatu pláče, bratr, kterého přešel jeho obvyklý humor a ona sama, nechápaje, co se to děje, proč se její babička nezvedne a nejde jí vyprávět příběhy z dávných dob, kdy byla sama mladá a prožívala dobrodružství se svými sourozenci za jejich statkem. Teď je ale velká a chápe to. Chápe, že babička byla připoutaná k lůžku, neschopná fungovat sama. Byla jen otázka času, kdy už by ani přístroje nezvládaly udržet ji naživu. Tehdy ještě medicína nebyla natolik vyspělá, aby jí dokázali pomoci, možná ani teď by to nedokázali a historie by se opakovala. To ale nikdy nezjistí. Hlava jí třeští, kdo ví, proč tomu tak je. Vnímá však všechno, co vnímala i tehdy, jako malé děvčátko. Zmatení z toho, proč jsou všichni tak smutní. Proč jsou tam a ne doma. I to lákavé nutkání si hrát s barevnými hadičkami, visícími ve vzduchu. Copak asi dělají? Bude z nich moct zaplétat copy, jak to ráda dělala? Vždycky ji to hrozně bavilo a tak barevné copánky by byly prostě kouzelné. Jako kdyby se vrátila zas do dětských let, jenomže teď už věděla, že ty hadičky nejsou kouzelné copánky. Jsou to jediné, co toho člověka na posteli drží při životě. Tolik touží se pohnout a ujistit se, že tam skutečně leží, že se bude moci na její obličej ještě jednou podívat, omluvit se jí za to, co udělala. Nevěděla, co provedla, nevěděla, že ty hadičky byly to jediné, co ji drželo naživu. Jak by taky mohla? Byla ještě dítě. Něco, co snad pochopil jen její bratr a zaplatil za ni tu nejvyšší daň, kterou tehdy mohl. Projde si tím znovu? Nedokáže se dívat na jeho rodiče, zuřící a plné bolesti, jak své pocity soustředí jen na něj, přestože on nic neprovedl. Kdyby mohla, udělala by vše jinak, přiznala by se hned a nedovolila by, aby si musel prožít to, co prožil. Jenomže byla příliš sobecká na to, aby to přiznala. Teď už by to neudělala. Říká se, že chybami se člověk učí. Z téhle se poučila víc, než z jakékoliv jiné.

Fri Jan 04, 2019 7:15 pm

Jej modré oči sa pomaly začali otvárať. Zažmurkala a následne pevne zavrela oči, pretože jej hlava akoby spravila dvojité salto vzad. Zhlboka sa nadýchla a obzrela sa okolo seba. Cítila sa strašne unavene, ubolene, akoby spadla z výšky alebo... akoby bola poskladaná do malej krabice, kde strávila niekoľko dní. Ležala na zemi, to bolo poznať podľa toho, aká bola podlaha studená. V tejto časti obývačky nebol koberec. Iba holé parkety. Miesto, kde sa prebudila, jej bolo povedomé. Až príliš povedomé. Chvíľu jej mozog nechcel spolupracovať, možno tou bolesťou, ktorú cítila v hlave, no za krátko jej veci nachádzajúce sa tu, pripomenuli. Byt, v ktorom bývali spolu s mamou po tom, čo odišli od maminej sestry. Jej tety. Bol malý, postačujúci pre ich dve. Obývačk viedla do kuchyne, na druhej strane zas bola spálňa. Nikoho nevidela ani nepočula, aj keď mohlo to byť tým, ako jej pulzujúca bolesť v hlave bránila premýšľať, poriadne počuť či vidieť. Asi práve preto si zatiaľ nevšimla krvavé čmuhy či ryhy v podlahe. Iba rozbité vázy, pozhadzované a otvorené knihy, všade bordel. Ako keby snáď niekto prevrhol celú poličku. James? Matkyn bývalý priateľ? Byt totiž po matkinej smrti patril jemu. Mal byť Callin, lenže nechcela ho. Nechcela žiť niekde, kde jej to bude každý deň pripomínať mamu. Tak prečo tu bola? Ako sem prišla? Prečo si nič nepamätá? Hlavou jej chodilo toľko otázok, na ktoré si nedokázala odpovedať a keď si všimla tú krv na zemi, všetky naraz prestali. Svet akoby sa na chvíľu zastavil. A ostala len jedna otázka. Čia to bola krv?