Nákupní centrum

Zdá se, že svou snahou se vzepřít cosi vyvolal, anebo to snad způsobil tím svým kňouráním? Tak či tak, ocitne se na místě, které ho kupodivu příliš neděsí. Budete se divit, ale trochu té tmy zvládne, všechno je nakonec lepší než zabíjení vlastní rodiny. Jediné, co ruší to nekonečné prázdno, je světlo vycházející z počítače, který ho samozřejmě hned zaujme, ale trochu váhá, než se k němu vydá. Pořád netuší, co to má všechno znamenat, ale už si tak nějak uvědomuje, že je v něco v nepořádku. Je pravděpodobně uvězněný ve své hlavě, jinak si to přeskakování z místa na místo není schopný vysvětlit. Sen, halucinace, to je fuk, hlavní otázkou teď je, jak se z toho dostane, pokud je to vůbec možné. Musí být, kdo ví, co se teď děje s jeho skutečným tělem! To je představa, která ho opravdu děsí. Konečně stojí před stolem s věcičkou, které rozumí víc než čemukoliv jinému na světě. Zběžně si prohlédne řádky, které tam před ním tak známě poskakují a kamerové záběry zachycující jakési chlápky zapálené do své práce, spoutané lidi a co víc, vidí sebe. Co se to tu kur.. děje?! Je tohle nějaký test, jak na to zareaguje? Test, všechno to musí být jeden velký test. Jsou za tím jeho lidé? Jaký to však může mít význam, čekají, jak dlouho mu bude trvat, než se z toho probere? Testují jeho inteligenci? Neprojde a vyletí? Jak v něm vůbec všechno tohle vyvolali? To je asi taky nakonec jedno, pokud jde o test, je důležité překonat všechny překážky. Otázky začne pokládat, až se probere. Ano, to zní jako plán. "Tak jo, tohle zvládneš," povzbudí se, jako to dělá vždy při podobné práci a s pohledem přilepeným k monitoru se posadí na židli. Pořádně pak prozkoumá všechny ty kódy. První pohled mu napoví, že je k programu napojeno hned několik bodů, to musí být ti nešťastníci připoutání k židlím. Zajímalo by ho, pod které číslo spadá on, rád by se vypojil mezi prvními, ale tak snadné to prostě být nemůže, jasně. Parchanti. Najde si řádky, které bude muset s největší pravděpodobností přepsat ve svůj prospěch a pilně se do toho pustí.

Píše na klávesnici jak divý, dokud se mu nezačne rozpadat pod rukama, až se opět ocitne ve tmě. Ta tentokrát není narušovaná žádným vzdáleným přístrojem. Tělo mu ztěžkne, nemluvě o hlavě, ale dřív, než se vůbec stačí vzpamatovat a urovnat si myšlenky, už klečí na zemi. Ruce ho pálí od těsných pout, kterými byl ještě před chvíli připoután. Snaží se rozkoukat, zjistit, kde to je, jenže je všechno příliš rozmazané. Ohlédne se za káravým hlasem jakéhosi muže a zamrká, přičemž si promne spánek, jako by mu to snad mohlo pomoct od bolesti a se zaostřením. Nepomůže. Zamračí se na toho pacholka, co si s ním dovoluje mluvit jako s malým frackem - taková drzost. Nehodlá si s ním povídat, a tak mu nic neříká, v duchu si však pomalu skládá věci dohromady. Dva muži, kopa lidí sedících v kruhu, je to úplně stejná scéna jakou viděl v tom počítači! Je tak bystrý. Pokud si dobře pamatuje, jejich ksichty nezná, takže to není nikdo z jeho skupinky, tohle v tom případě není test, ale.. co to tedy je? Asi není na místě se jich ptát, co? Odpovědí se mu stane rána pěstí, která ho vrátí na všechny čtyři a pak další a další. Je z toho celý dezorientovaný. Z rtu, ale i nosu mu ukápne krev, vlastně hned několik kapiček, to ho teď však vůbec netrápí a ve chvíli, kdy se jen trochu vzpamatuje, zaměří se očkem na zbraň v pouzdře jejich věznitele. Čeká na vhodnou chvíli, aby mu jí mohl vzít. Jakmile ten okamžik nastane, vrhne se vpřed a pistolku si uzurpuje. Na nic nečeká a hned toho nejbližšího střelí zespodu do hlavy, takže to kulka vezme přes spodní čelist a vyletí temenem i s kousky mozku. Strop je vymalován, teď to chce okolní stěny. Namíří na toho druhého a vystřelí, tentokrát je však nucen víckrát, jelikož se jeho cíl dá do pohybu a palbu mu opětuje. Výzvy ty on má rád. Nenechá se tím vykolejit, ani se nehne z místa, bude prostě doufat, že se do něj v té rychlosti netrefí, zatímco on si na něj v klidu namíří. Asi čtvrtou kulkou ho hezky odpraví do věčných lovišť. Nemají ho štvát. Cítí, jak z něj pomalu opadá všechen ten vztek, který v sobě za tu krátkou dobu nahromadil a s odplavením adrenalinu se dostaví bolest v paži. Sakra, ten parchant se trefil, kulka ho však naštěstí jen škrábla. Po letmé kontrole si je jistý, že to přežije. Instinkty mu velely zabij, nebo budeš zabit, ale teď trochu lituje, že si nenechal jednoho naživu, ještě stále má plno otázek. Kruci. Podívá se po ostatních, kteří si za brýlemi dál prožívají to své, anebo už ne? Netuší. Tak či tak, musí teď rozhodnout, co udělá dál. Nechá je tam, anebo jim pomůže? Zavolá policii, která je odtud dostane? Zastaví se pohledem u jednoho z nich, někoho mu totiž silně připomíná. Strčí si zbraň za pas a vydá se k povědomému muži. Takhle zblízka v něm poznám Theodora, chlápka, se kterým se tedy nijak zvlášť nepřátelí, ale patří do jeho týmu - toho tam nemůže nechat pro policii. Vrátí se k prvnímu z mužů, kterého zabil a prohledá ho kvůli klíčům. Najde je v jedné z kapes a vítězoslavně si je prohlédne v dlani. Odemkne Theodorova pouta a pak i ty ostatních účastníků zájezdu. Brýle se jim zatím neodvažuje sundat, jelikož jsou podle něj stále k čemusi připojení a bojí se, aby jim nepoškodil už tak popletené mozky. Určitě se na to musí nějak pomalu.
Sedne si za počítač, kde si najde jakousi flashku s velkou pamětí a nejdřív si do ní postahuje všechny data, aby se na ně mohl později podívat a až pak se pustí do osvobozování ze simulace, jak mu dojde po přečtení pár zápisků. Měli to tedy pěkně promyšlené. Občas zkontroluje dveře, jestli se tam neřítí nějací zvědaví lidé, které sem mohla přivolat střelba. Naštěstí se nic takového nestane a on tak v klidu dodělá svou práci, která mu dá tedy jistě dost zabrat. Mezitím se mu vše postahuje do flashky, kterou vyjme z počítače a strčí si ji do kapsy. Po posledním odpojeném člověku a ujištění, že odvedl dobrou práci, se pustí do likvidace důkazů a nejrychlejší možný způsob je zničit přístroje. Vezme si zbraň a vypálí do míst, které by se daly přenést do funkčních počítačů a tak z nich získat všechno, co si právě nakradl pro sebe. Žádné takové. S trochou štěstí teď bude jediným majitelem všeho, co ti dva nasbírali. Včetně záběrů, na kterých jsou úplně bezbranné vrány. Po zničení všeho, co mu přijde důležité, věnuje pohled ostatním. Je čas je v tom nechat, ať si poradí. Nemůže za ně všechno dělat a hlavně tu s nimi nechce být viděn. Nechce být s nikým spojován a tak dále a tak dále. Vykrade se ze skladu a peláši pryč.

Je až k nevíře, že se někdo dokázal vymanit z pasti, kterou Aaron a Caleb nastražili. A zvítězit nad nimi. Osvobozené oběti se pomalu probouzí s bolestí hlavy a závratěmi, možná i nevolností, to vše jsou vedlejší účinky, které brzy pominou. Jedna věc je však jistá: to, čím si prošli, nebude tak lehké vymazat z hlavy. Někomu to možná bude trvat kratší dobu, jinému delší. Co s nimi ovšem zůstává je fakt, že odsud odchází silnější, než byli, stejně jako nenápadná věcička na zápěstí, které si nemusí zpočátku ani všimnout, neboť skoro nic neváží. V tuto chvíli je však důležité, aby se odsud co nejdříve dostali, možná si pomohou navzájem, možná je každý za sebe, těžko říct. Jisté však je, že ještě pár dní budou cítit slabost v končetinách a možná i nevolnost, takže na nějaké rvaní v tuto chvíli nejsou úplně stavění.
Gavriil Vaganov může stále cítit rány, jež v simulaci utržil, přestože na svém skutečném těle žádné nemá, stejně jako Mera de Clermont štiplavou bolest na zádech, kterou zapříčinila rákoska, dokonce i Theodor Whiteman si může stále uvědomovat pálení na dlani nebo švihnutí páskem. Žádná z ran na jejich tělech ale není. Naproti tomu Calliope Wells, Adeline Williams a Dan Ryan neutržili v simulaci žádná fyzická zranění, ale přesto vědomí, že museli někoho zabíjet, někoho důležitého, je možná horší, než fyzická bolest. Inu, alespoň neodchází s rozbolavělým tělem. Nejspíš by měli chtít co nejrychleji utéct, ale třeba se najde někdo, koho by zajímalo, proč se tohle stalo, kdo byli ti dva zastřelení muži. Stačí prohledat papíry na stole a po staru pátrat, ačkoliv nalezené odpovědi jim stejně nikdy neřeknou, proč si vybrali zrovna je.