Re: Nákupní centrum

Sat Jan 26, 2019 9:52 pm

Přestože to nedávalo smysl, nic z toho, co se s ním dělo, ztrácel se ve vlastní noční můře. Bylo snadné tomu všemu uvěřit, obzvláště, když každá z rány, kterou utržil, dokonce i každá, kterou zasadil, kurva bolela.... dala se však vydržet. Nedokázal ale ovládnout svůj vztek, nenávist, kterou cítil každičkou buňkou svého těla... Touha po pomstě... A strach, ano i bijec jako on mohl mít strach. Strach z toho, že se z tohohle proklatého místa už nikdy nedostane. Že přijde o svou svobodu. Mohl se snažit sebevíce, ale na svého protivníka, kdysi možná nejlepšího přítele, jímž se dnes rozhodně nazvat nedal, nestačil. Jeho rány byly až nepřirozeně silné, obzvláště ta poslední, která jej srazila k zemi. Viděl svou krev jak mu odkapávala z obličeje na zem, ale jediné co zvládl, bylo obrátit se na záda. V ten okamžik jej k zemi přišpendlila těžká noha Nikolaie, jež se nad ním skláněl, aby mu zopakoval to, co už jednou bylo vysloveno. Nejraději by mu vyrval srdce z těla holou rukou, už jen za ten posměšný škleb, ale nemohl, to on prohrával.... jemu se nedostávalo kyslíku. Vztek, jež mu rozechvíval tělo se měnil v bezmoc. Příšernou bezmoc a potupu, ale nehodlal se vzdát, nikdy se nehodlal vzdát naděje. Tlak na hruď se zvýšil až měl pocit, že mu každou chvíli musejí prasknout žebra. Vzpíraní mu možná bylo k ničemu, ale nepřestal s ním. Vzpínal se nelidské síle aniž by přijal fakt, že jde o předem prohraný boj. Z hrdla se mu ozývalo zvířecí vrčení, bylo snadné se opět stát tou bestii, kterou z něj tady kdysi udělaly. Jenže síla došla rychle, a když Nikolai zvedl vítězně ruce nad hlavu, zůstal ležet aniž by jeho tělo dokázalo dále bojovat. Jeho mysl však řvala dál ve vzdoru, který nemohl utišit nikdo. Měl zkrátka divokého ducha a vůli z oceli, jen proto se pevně držel svého vědomí.
Všude slyšel jméno toho zrádce, ozývalo se ze všech stran, tak jako kdysi jeho, ale také zaslechl mnohem děsivější slova. Nepatřila ostatním vězňům ani Nikolaiovi, ale muži, který pevně v rukou držel celou věznici. Moc dobře věděl, co mělo následovat těmto slovům. Štiplavá bolest doprovázená zvuky biče. Věděl, že to přijde a nemohl s tím nic dělat, téměř jako by to opět cítil, i když na to nedošlo protože následovalo... ticho.
Z ničeho nic jej opět k zemi srážel Nikolai, znovu mu opakoval stejná slova a znovu slyšel hlas patřící šéfovi věznice... pak ta představa známé bolesti, další ticho a znovu od rány pěstí, která ho knokautovala.
A znovu.
Pořád dokola.
Co se to kurva dělo? Vše bylo jako skutečné.... Neměl čas přemýšlet nad absurditou toho co se s ním dělo. Protože adrenalin a rozhodnutí nenechat se zlomit bylo silnější. Vnitřně se vzpínal, ale nic jiného dělat nemohl.

Tue Jan 29, 2019 2:14 pm

Čeká na roztříštění skla, ale nedočká se, místo toho se objeví ve stejné místnosti s matkou a sestrou. Nemá čas se ani pořádně rozkoukat a už se jeho ruce připravují ke střelbě. Nechápe, jak je to možné, v tuhle chvíli ho ani jednou nenapadlo, že by je chtěl zabít. Rozhodně ne takhle, ne doopravdy, jinak už na to samozřejmě několikrát pomyslel, když ho štvaly, ale tak to lidé mají, ne? Říkají zabiju tě, i když to nemyslí vážně. S třesoucíma rukama na ně zamíří, aniž by chtěl. “Běžte pryč.. běžte!” zařve na ně jako blázen, kterým ve skrytu duše beztak je. U nich jsou tam všichni nějak poznamenaní. Vlastně to udělá úplně stejně, jako když Newt křičel na Thomase, aby si od něj vzal ten přívěsek - takový hysterák, až to trhá žíly. Vůbec ho však neposlechnou, což nedává smysl, jeho máma by se nikdy nenechala zabít, to samé sestra. Pravděpodobně by mu daly společně na budku a pak by měl domácí vězení. Dobře, to už na něj dávno neplatí, ale pointu chápeme. Ono tu vlastně hodně věcí nějak nesedí. Vystřílel všech pět nábojů, jeho puška by měla být prázdná, jenže se z nějakého důvodu obává, že je opět schopná střelby. Navíc byl na střeše a teď je tady, jak se mu to povedlo tak rychle, aniž by si pamatoval cestu? Jeho myšlenky se zaseknou s prvním výstřelem, pak druhým. Bodne ho z toho u srdce a udělá se mu špatně při pohledu na jejich vyhasínající životy, pozvracet se však nestihne, jelikož se to všechno začne opakovat. Další rána, další bolest, a tak to pokračuje dál a dál. Dokonce se rozbrečí, je jednoduše frustrovaný, nikdo mu to nemůže vyčítat, nikdo! Nemůže jít za nimi, pomoct jim, nemůže ničemu zabránit, nemůže ani odejít. Už se tu s tím nechce potýkat. Má pocit, že vyletí z kůže, anebo mu ji všechny ty pocity roztrhají. Cítí smutek, cítí se sám a ztracený. Neví, jak z toho ven, tohle musí být peklo, jen si nepamatuje, kdy a jak zemřel. Ne, to bude něco jiného. Musí to být sen, jen dost divný, jindy už bývá vzhůru a celý zpocený kontroluje, jestli je v posteli. Probuď se, probuď.. Musí zahodit tu zatracenou pušku. Pokusí se to přikázat těm svým neposlušným rukám, ovládnout situaci. Proč nemůže ovládat své tělo? Jako by ho ovládal někdo jiný, jako by to byla nějaká hra. Je mu až trapně, že zná The Sims, ale přesně tak si připadá. Někdo mu nařídil se osprchovat, jelikož už z něj táhly zelené výpary, najíst se, aby nepošel hlady, a jít zabíjet. Jak je tohle vůbec možné, na to ještě nepřišel, ale sen se taky začíná stávat nepravděpodobným. Sny, ze kterých se člověk nemůže probrat, to prostě neexistuje.

Tue Jan 29, 2019 2:36 pm

Pro Caluma Denverse se otevírají nové brány, nový prostor, který bratři nedomysleli. Nepočítali nejspíš s tím, že by někdo mohl prozřít. Jejich chyba, které Calum využil a snad dále využije. Jako černá díra ho simulace vytáhne z prostoru bytu, kde znovu ožívají jeho matka s dcerou a zasadí ho do naprosté tmy. Je však úplně jiná, než ta, v níž jsou všichni ostatní. Možná mu chce umělá inteligence pomoct? Kdo ví. Uprostřed ničeho je umístěn stůl s počítačem, na jehož obrazovce skáčou nejrůznější kódy. Rozumět jim má šanci snad jen Cal. Skýtá se mu možnost celou simulaci pomocí počítače shodit, zničit ji nevědomky i pro všechny ostatní, kteří jsou uvěznění. Jako kdyby byl náhle prostým divákem může skrze monitor sledovat i skutečné dění ve skladech nákupního centra. Oba bratry, všechny, kteří jsou polapení, včetně jeho samotného. Je jen na něm, jestli tomu uvěří a promyslí si další kroky poté, co by vše vypnul. Protože je jasné, že ve chvíli, kdy to udělá, spustí se mela a bratři je zabijí. Ledaže by si s nimi dokázal poradit ještě než to celé zničí... jenomže jak?

Tue Jan 29, 2019 4:30 pm

Bol na to pripravený. Na to, čo mal urobiť už pred niekoľkými rokmi, čo bolo správne. Nemala odísť, zradiť ich a opustiť ich stranu. Keby nebolo jej rozhodnutia, všetko by bolo v poriadku a oni by tu nemuseli stáť. Bola to jej vina. Každý človek si za svoje chyby istým spôsobom musel niesť zodpovednosť a pykať za ne. Zoe nebola výnimkou. Napriek týmto myšlienkam ho mierne zaskočilo, s akou ľahkosťou k nej vykročil s chladným nožom v ruke. Jeho ťarchu si uvedomil až v momente, ako sa nôž zabodol do jej tela. Nedokázal to ovládať. Žeby ho ovládala nenávisť? Túžba po pomste? Nech to bolo čímkoľvek, netrvalo dlho a Zoe sa prestala hýbať. Jej slová, ktorým už neveril, zostali len tichou ozvenou. Nie raz si predstavoval, ako sa vráti naspäť. Dúfal každú jednu noc pred spánkom, no ona sa nevrátila. Už bolo neskoro. Zoeine telo sa bezvládne zošuchlo na zem. Videl krv skoro všade kam sa pozrel – na tele, na zemi, na noži aj na svojich rukách. Takto je to správne, ubezpečoval sám seba, no pri pohľade na ňu mu nebolo všetko jedno. Kedysi ju miloval, pociťoval k nej aspoň kúsok úcty. Nemohol ju tu nechať len tak pohodenú, ale inú možnosť si nepripúšťal. Do rána už nebolo veľa hodín, ľudia ju nájdu. A on musel odísť. Vrátiť sa späť domov a informovať temné vrany. „Zbohom.“ Chystal sa otočiť a opustiť toto prekliate miesto, no zaregistroval pohyb. Zreničky sa mu rozšírili, hlavou neveriacky krútil. „Toto nie je možné,“ hlesol, čím prerušil jej vetu. Keby sa necítil tak paralyzovane, o krok by cúval. Bola mŕtva, zabil ju. Zasiahol ju na správnom mieste a mŕtvoly len tak znovu nevstávajú, neožívajú... Nemohla to byť skutočnosť. Musela to byť nočná mora, jeho mozog a podvedomie sa s ním len prosto zahrávali.

Tue Jan 29, 2019 5:38 pm

Tie slová v jej hlave vytvorili ešte dva krát ozvenu. Ani takmer nevnímala to, ako pevne jej chytila zápästie a ako s ňou trhla k sebe. Len tie slová. Nezachánila si ma. Je to celé tvoja vina. Ostala proste bez slov, možno na moment aj uverila, že tie jej slová sú pravda. Potom sa však prebudila z toho tranzu. Nemala ako tomu zabrániť. Nemala. To sa jej len nočné mory, naozaj skutočne vyzerajúce nočné mory, snažia nahnať pocit viny. Nemohla si ju pripustiť. Nebola to pravda! Skôr, než však stihla čokoľvek spraviť, mala v ruke zbraň namierenú na svoju vlastnú matku. A ona ju tlačila k tomu, aby vystrelila. Aj keď vedela, že toto nemôže byť skutočné, že to je len zlý sen, nedokázala to. Nemohla predsa vidieť umierať mamu pred očami. "Nie!" zvrieskla po nej naspäť, ako keď sa občas hádali a kričali po sebe. Toto bolo však niečo úplne iné. Mala chuť ju objať a nepustiť aj keď vedela, že nie je skutočná. "Nie, nie! Nemôžem..." Bezradne sa len prizerala, ako jej ruka automaticky stlačila spúšť a ona sa už len dívala na to, ako jej matka padá k zemi mŕtva, kaluž krvi pod ňou sa stále zväčšovala. A ona prišla k nej. So slzami v očiach. Zavrela ich na moment. Toto nespravila ona. Nezabila ju. Nohy ju neposlúchli a kľakla si, bola tak blízko mŕtveho tela vlastnej mamy a dotýkala sa jej. Bola chladná. Bez života. Ako ona, keď sa to prvý krát dozvedela. Než dopadla prvá slza na jej nehybné telo, všetko okolo sa ponorilo do tmy. Možno sa konečne ide prebudiť, áno! Prosím, áno. Chcela odtiaľto preč. Lenže bolo to snáď ešte horšie. Nič nevidela, ale počula slová a cítila chlad. Čoraz viac a viac, stále hlasnejšie. Až si musela dať ruky na uši, no nemalo to veľký význam. "Nemôžem za to!" snažila sa prekričať tie hlasy, snáď iba matku presvedčila, že s tým naozaj nemohla nič spraviť. Triasla sa, od zimy, ale aj od iných pocitov. Bola vykoľajená a nedokázala viac zniesť všetky tie výčitky. Začínala im možno dokonca aj veriť.