Nákupní centrum

Stál uprostred temnej uličky obkolesený dvoma obrovskými budovami, ukrytý pred svetom. Obzrel sa okolo seba, veľmi dobre vedel, kde je. Na toto miesto nikdy nezabudne. Okrem zvuku dažďa sa navôkol neozývalo nič. Na uliciach bolo napriek zvyčajne rušnému mestu, ticho. Čo bolo dobré, vzhľadom na bolesť hlavy. Ľudia o takomto čase spali, a aj keby okolo neho niekto prešiel, bol príliš zahĺbený vo svojich myšlienkach - nedokázal naplno vnímať okolitý svet, sústreďoval sa na prázdnu dieru, ktorá sa pomaly, ale isto usádzala na jeho hrudi. Pre Zoe, pre jediné dievča, ktoré si dovolil k sebe pustiť. Bol mladý a hlúpy, napriek tomu si nedokázal odpustiť svoju naivitu. Už pri jej prvej poznámke pred pár mesiacmi, aké by to asi bolo žiť obyčajný život, mal zbystrieť, ale aj keby na to hneď prišiel, ako by ju mohol zastaviť? Nič by ju nemohlo zastaviť od jej vlastného rozhodnutia. Pocit bezmocnosti. Jedna z vecí, ktorú cítil a nedokázal sa jej zbaviť. Vedel, že od tohto dňa z nich už nikdy nebude zamilovaný pár, ale korisť a lovec, temná vrana a uprchlík. Jedna z jeho povinností bude dolapiť a zabiť ju, nedokázal si to však predstaviť. Nemohol by ju zabiť. Alebo áno? V tomto okamihu plnom bolesti a straty by bola jeho odpoveď skôr záporná, ale po tom, čo sa uňho vystriedalo niekoľko fáz až nakoniec dospel k nenávisti, by mu nerobilo problém zabiť ju. Pošpiniť si ruky jej krvou. Možno v kútiku duše áno -, ale tento svoj hlas, ktorý mu to našepkával, celkom ignoroval. Teraz tu bol celkom sám. Presne tak sa cítil po jej odchode. Sem si ho zavolala, aby mu oficiálne povedala, že sa už k nim nikdy nevráti a tu ho poslednýkrát žiadala, aby odišiel s ňou a on ju na oplátku prosil, aby zostala s ním. V tomto prípade sa nedal nájsť žiadny kompromis, hoci sa Dan zo všetkých síl snažil. Buď jedno, alebo druhé, inak to nešlo. A keď Zoe uvidela v Danových očiach voľbu, pre ktorú sa rozhodol, vybuchla. Vykričala mu samé nepríjemné veci, v ktorých mala pravdu a možno preto mu dvojnásobne ublížili: Vždy mu bude prednejšia práca pred čímkoľvek iným na svete a úplne zbytočne, pretože nikdy nebude taký dobrý ako ostatné vrany. Nikdy nebude šťastný, pretože šťastia a ani lásky nie je muž ako on hoden. Môžu to ľudia popierať, môžu sa hrať na drsných, ale nikto z nich nechce byť na svete úplne opustený, odvrhnutý a podceňovaný. V tú noc nechýbalo veľa, musel sa premáhať, aby mu jeho ruky nespočinuli v pevnom zovretí na jej hrdle. Všimla si ako zatína ruky v päsť, vtedy sa začala zbierať na odchod. Nezabudla mu však pripomenúť, akým zlým človekom sa u vrán stával a pomaly ho v žití nebude poháňať nič okrem nenávisti. Zatvoril oči, chcel to všetko vyhnať z hlavy, no stal sa presný opak. Začala sa mu vynárať spomienka na Zoe, na jej hnedkastú pokožku, plné pery, hnedé kučeravé vlasy, pehy na tvári... každý jeden detail. Musel z tohto miesta odísť.

Nerozhlíží se kolem sebe příliš dlouho, stačí mu jen pár záchytných bodů, aby věděl, kde se nachází, a co tu pravděpodobně provádí. Instinktivně se skryje za zídku, která jinak slouží k tomu, aby člověk nepřepadl přes okraj budovy. Je přece v akci, nikdo ho nesmí vidět a on se vystavuje jako nějaký zelenáč. Ani na okamžik ho nenapadne, že jde jen o vzpomínku. Ve snu vám také chvíli trvá, než si uvědomíte, že prožíváte něco, co nedává smysl. Opře se o stěnu, přičemž se ztěžká nadechuje a zase vydechuje. Začíná se mu plně vracet, co právě prožil. Viděl zemřít dítě, jeden z jeho kumpánů ho zabil, jako nějaké kuře, co si ulovil k večeři. Byla to zbytečná smrt, naprosto k ničemu, šlo mu jen o ukojení psychopatických potřeb. Ví to, ví to! K takovým on patří, je jedním z nich a tím, že nezasáhl to jen potvrdil. Zbabělče, zbabělče.. ozve se mu v hlavě posměšný hlásek a pod zavřenými víčky se mu promítne krev vytékající z krku nevinného dítka, které nemohl zachránit, jinak by ho potrestali. Nejpravděpodobnější by byla smrt, zabíjení mezi sebou není tolerováno. Tělem mu projede šok projevující se třesoucíma rukama. Podívá se na ně a zašklebí se nad bolestí vystřelující v zápěstí, které si povšimne teprve teď. Zdá se, že psychická bolest přebila tu fyzickou, ale tomu je teď konec. Ač je to, co viděl, opravdu bolestné, tohle mu to na chvíli vyžene z hlavy, připadá mu to totiž dost zvláštní. Nepamatuje si, že by spadl, anebo cokoliv jiného, co mu tohle mohlo způsobit. “Co to kruci..?” šeptne si pro sebe a přitom si všimne další podivnosti, je tu neobvyklé ticho. New York je přeci jedno z nejživějších měst na světě. Zamyšleně nad tím přimhouří oči. Konečně mu taky dojde, že u sebe nemá svou odstřelovací pušku. Kam zmizela? Vždyť ji měl, díval se přes ní do protější budovy, moc dobře si to pamatuje. Co se to sakra děje? Zběžně prozkoumá okolí, jestli mu nic nehrozí a vykoukne zpoza zídky. Bez zbraně nevidí tak dobře, přesto se pokusí najít parťáka v okně přes ulici. Netuší, proč ho hledá, a jak mu to pomůže vyřešit tuhle záhadu, ale tak nějak si není jistý tím, co jiného by měl dělat.