Nákupní centrum

Očekává, že naproti zahlédne mrtvá těla a svého kumpána starajícího se o věci, pro které si přišli, místo toho však vidí dvě ženy patřící do jeho rodiny; přesněji jde o mámu a sestru. Je to jediná rodina, kterou má. Není si vědom nikoho dalšího, pokud se nepočítá povedený taťka a ten se nikdy nepočítá. Nepřijde mu příliš zvláštní, že ví, kde se nachází, máma je o něm vždy informovaná [nedostane cenu za matku roku, ale jisté obavy má], co se mu však zdá divné, je to jejich zírání. Proč tam stojí a jen zírají? Nemá bohužel čas si to řádně promyslet, jeho očka totiž zaujme další pohyb, vlastně hned několik. Vidí maskované postavy, což znamená jediné, že je ve společnosti vran. Do hlavy se mu přitom vplíží myšlenka na úkol. Musí je zabít. Zabít mámu a sestru, ale to přece nedává smysl. To nemůže, a proč by vůbec měl? Patří do stejného gangu a hlavně patří k němu. Sklopí zrak a zatěká pohledem z toho usilovného přemýšlení. Jak z toho ven? Proč se to děje? Toho proč je tu nějak moc. Jeho hlavinka je z toho celá popletená. Je na místě, kde zemřelo dítě, ale to tu vůbec není. Místo zavražděné rodiny, kterou zná jen ze záznamů, je tu ta jeho. Celé to popletl? Ano, možná se mu to celé popletlo. Nakonec jsou si budovy v New Yorku dost podobné. V tom případě by se měl zamyslet nad tím, jak se sem vůbec dostal. Je ovšem těžké se soustředit. Má pocit, jako by na něj tlačili ze všech stran. Buď splní úkol a bude se nenávidět do konce svého života, anebo postřílí všechny ty parchanty a sám nakonec zemře, až ho dopadnou. Rozhodne se pro druhou možnost, stejně už pravděpodobně vědí, že je zrazuje a tohle všechno musí být jejich trest. Otázkou je, čím do nich začne pálit? Jako na zavolanou se mu do zorného pole vkrade jeho puška, už jen stačí, aby se zaleskla ve svitu slunce, anebo čehokoliv, co teď svítí, jako v animácích. Stále přikrčený se k ní v rychlosti přemístí a zkontroluje, kolik má v sobě nábojů - je plná. “Okay, okay,” mumlá si pro sebe, docela ho to uklidňuje. Odloží si brýle a opět na chvíli zavře oči. Musí se přestat třást, jinak se netrefí. Pomůže mu, když se soustředí na odhady síly větru a těch dalších věcí, co je potřeba. Jakmile si je jistý, že nemine, nachystá si pušku do správné polohy. Ani se nesnaží předstírat, že chce splnit svůj úkol, na to není čas. Nabije, zamíří na hlavu jednoho z těch, co ho přišli pohlídat, zadrží dech a bum! Trefí se a jedna z černých postav odpadne, může přejít na druhou, přičemž vše opakuje. Nemá chvilku na to, aby se rozhodl, jestli je to uspokojující, anebo si to na něm vybírá jakousi psychickou daň. To pozná, až bude v klidu, pokud bude mít ještě někdy klid. Možná v hrobě. Zbývájí mu tři náboje. Vypálí další a další, dokud bu nezbyde jen jeden. Kolik jich tu proboha je?! Objevují se nové a nové postavy, brzy si pro něj jistě přijdou a zabijí ho. Rychle zkontroluje ty dvě krasavičky, díky čemuž zjistí, že jsou pořád na stejném místě. Začne na ně mávat, aby utekly, dokonce řvát, ale nevypadá to, že by ho slyšely. “Tak jo, tak jo.” Neodpustí si další huhlání. Zamíří nad jejich hlavy, je připravený rozbít okno, to je snad vyděsí a přiměje k útěku. Musí přece zmizet, jeho ať si třeba chytí, ale tyhle dvě si smrt za zradu nezaslouží, jsou jim až moc věrné. Zaostří a vystřelí poslední náboj.

Bratrům se zdálo, že by měli již přistoupit k další fázi, během níž se budou pokoušet posouvat jejich hranice. Snad zjišťovat, kam až to vydrží, než zešílí. Možná se ne všude trefí, možná příliš zatlačí na pilu, ale v očích obou jsou dychtivá očekávání, během nichž trpělivost a opatrnost již nehrají hlavní role. A tak…
Calum Denvers, který na jejich vkus přemýšlel až moc jako správňák, si to taky náležitě odnese. S posledním výstřelem ho vtáhnou do bytu, v němž stojí jeho matka s dcerou a beze slova na něj zírají. Matka mlčky ukáže na jeho zbraň, čímž mu naznačuje, co má udělat a zároveň, že má opět plně nabito, což v realitě zkrátka není možné. Jenomže jeho ruce už nejsou jeho, začnou se zvedat směrem na obě ženy a prst tlačit na spoušť, zas a znovu. Jako kdyby se ocitl ve smyčce. Musí na obě vystřelit, jak matka, tak sestra padnou, a v tu chvíli se celá scéna vrátí zpět k výstřelu. Vše probíhá zase nanovo, pořád dokola. Není to možné, ale zároveň je to tak skutečné, jenomže… co z toho je pravda? – Calum má možnost poznat, že jde o simulaci!
Gavriil Vaganov se potýká se svým protivníkem, nejlepším přítelem, těžko říct, kdo je tu silnější. Každá rána bolí jak čert, ať už ta, kterou zasadí on sám, nebo ji utrží. A pak, se silou, která není lidská, je Gavriil sražen k zemi. Nikolai se nad ním skloní, přidržujíc těžkou nohou hrudní koš svého oponenta, který zjevně prohrává. “Musíš to chápat…“ Zašklebí se posměšně, zatímco ze sebe sype slova, jež byla kdysi vyřčena. “… není v tom nic osobního. Neměl jsem na vybranou, buď já, nebo ty.“ S tím nohou zatlačí, div Gavrimu neprorazí skrze kosti. Nikolai následně zvedne vítězně ruce a nechá Gavriho ležet jako chcíplou krysu a ze všech stran se začne ozývat jeho jméno. Gavrill, sotva při vědomí, však může zaslechnout ono známé Potrestejte tu bestii! Pak nebylo nic, než ticho. A potom ho, ač to je nemožné, znovu srážel Nikolai k zemi, pronášel ta samá slova, znovu se ozývalo jméno jeho soupeře, znovu slova šéfa věznice. Pořád dokola a dokola, přitom v jeho hlavě jako hlasitá siréna vyzvánělo vědomí, co vždy po těch slovech následovalo. Jako kdyby to mohl zase zažívat a cítit. Jenomže nemůže, ne? – Gavriil má možnost poznat, že jde o simulaci!
Mera De Clermont byla na vkus obou bratří až příliš vzdorná, a tak se rozhodnou jí trošku pomoci. Ačkoliv se její mysl může vzpírat, tělo poslušně provede to, oč pěstoun „požádal“. S tím otravným mučednickým výrazem na Meru hleděl, přičemž v ruce pevně svíral rákosku, připraven na výprask, jež jí měl uštědřit, jako to dělával. “Kdybys byla poslušná, jak jsem si přál, nic z toho by se nemuselo stát, dítě.“ Prohlásí se smutkem v hlase, než se napřáhne a švihne rákoskou. Ve skutečnosti se jí nic neděje, ale simulace je tak realistická, že může cítit palčivou bolest, kterou rákoska působí.  Zdá se, jako kdyby to nikdy nemělo skončit, když s mučivým pomalým tempem počítá do deseti. A pak vyčerpanou dívku chytne a odvleče do sklepa, kde ji zamkne bez šance se dostat ven. Simulace jí to nedovolí. Místnost potemní a ona se tak ocitá v naprosté tmě, zimě, bez kousku teplého oblečení a všude kolem sebe slyší svého pěstouna, jak křičí, že je špinavá, nečistá a nezaslouží žít.
Calliope Wells byla k náznakům, že nic z toho není skutečné, lhostejná, a tak zůstává uvězněna ve svém pekle. Na okamžik se zdá, že je spíše v ráji, ale to se má velmi rychle změnit. Její matka, která ještě před pár chviličkami překypovala láskou ke své dceři a vypadala, že chce dohnat rozloučení, kterého se jim nedostalo, náhle ztuhne nad prosbami Calliope. “Zůstat s tebou?“ Sykne jedovatě, surově dceru chytne za zápěstí a cukne jí směrem k sobě tak, aby byla obličejem jen pár centimetrů od jejího. “Nezachránila jsi mě!“ Vřískne jí do tváře s očima šílence. “To kvůli tobě jsem mrtvá, mohla jsi mě zachránit!“ Opakuje pořád dokola, zatímco s Calliope začne lomcovat, nejspíš si to ani neuvědomuje. Pak ji pustí a odněkud vytáhne nabitou zbraň. Dává si pozor, aby nesáhla na spoušť a vnutí pistoli dceři do rukou. Ona, ať už chce nebo ne, ji přijme. “Musíš to napravit, nemám tu být… zabij mě.“ Rozhodne klidným hlasem, který se brzy zase změní ve vřískot. “Zabij mě!“ Simulace Calliope donutí pozvednout ruce se zbraní, namířit ji proti matce a vystřelit. Jednou, dvakrát… do prázdného zásobníku. Matčino tělo se skácí k zemi a smáčí se v kaluži krve. Je nucena k matčinu tělu dojít, pokleknout a dotknout se ho. V tu chvíli všechna světla zhasnou a ona se tak nachází v naprosté tmě a zimě, odkud není cesty ven. Nejspíš ji napadne, že matčino mrtvé tělo někde v blízkosti je, ale už není. Jako většina ostatních je ve studené kobce v tenkém oblečení a všude kolem sebe slyší svou matku, jak opakuje, že je vrah a ona za to může.
Adeline Williams už škodu napáchala. Její babička je znovu mrtvá a dívka je natolik v šoku, že si neuvědomí, že to nemůže být skutečné. Nejspíš se ve vlastních výčitkách a žalu ztratila, což je přesně to, o co bratrům jde. Spokojení výsledkem nastaví simulaci tak, aby dorazili rodiče a celá ta hrůzná scéna se odehrála znovu. Křik, pláč, matčin vztek smíchaný s žalem. Tentokrát se však bratr za svou sestru nepostaví. Ukáže na ni prstem a začne plakat, že to způsobila ona. V tu chvíli se nenávist, která kdysi byla soustředěna na malého Eze, přesune na Adeline. Znechucené pohledy rodičů, facka od otce, přesně jako to onehdy schytal bratr. Doktoři však nepřiběhnou, místo toho ji oba rodiče chytí a odvlečou do vedlejší místnosti. Nevidí nic, jen vlivem simulace cítí, že se ocitá v nápravném zařízení, kam odvezli i Eze. Tentokrát je však místo ní na druhé straně dveří on. Všude kolem ní se ozývají ona krutá slova. “Nebojte se, my ji napravíme. Zima, hlad a tma udělají své. Bude izolovaná a dokud si neuvědomí, co provedla, nepustíme ji mezi ostatní.“ Přesně to slyšela, když k tomu osudu odsoudila svého brášku. Teď to za něj odpyká ona, přesně tak, jak to mělo být. Světlo zmizí, stejně jako většina jejího oblečení, zůstane jí jen tenká košile, která ji neochrání od studených stěn kobky.
Dan Ryan se nejspíš smířil s tím, že způsobí smrt své někdejší lásce. S čím však asi nepočítal, je fakt, že bude nucen to dělat znovu a znovu. Jeho tělo si dělá, co chce, přestože mysl až příliš jasně vnímá, co dělá. V ruce se mu objeví ostrý vojenský nůž, s nímž ho simulace donutí dívku bodnout. Ona se na něj však prosebně dívá, jako kdyby ji nebodl. “Můžeme být zase spolu, Dane… nedělej to. Pořád tě miluju.“ I kdyby ji však ušetřit chtěl, nedovolí mu to. Zas a znovu do ní musí bodat, dokud není potřísněn její krví a její bezvládné tělo už sebou ani neškubne. Bolestivá smrt, kterou jí způsobil, je cítit ve vzduchu. Namísto pochval z dobře odvedené práce od svých vran se však Zoe znovu zvedá, celá zakrvácená a stále se snažící znovu získat jeho dávno vychladlé srdce. Napřáhne k němu mokré ruce. “Můžeme být zase spolu, Dane… Pořád tě miluju.“ Opakuje pořád dokola jako modlitbu, přestože má být mrtvá. Jak je to možné? – Dan má možnost poznat, že jde o simulaci!
Theodor Whiteman se ztratil ve své bolesti a nemohl si uvědomit, že nic z toho není skutečné. Jako kdyby byl znovu ten malý bezbranný kluk, na kterém se dopustili tolik škod a křivd. A ten malý kluk měl právě schytat výprask. Pěstoun si sundal pásek, se kterým přešel k Theovi a jednou rukou ho chytil za ruku obrovskou silou, kterou by proti dospělému zabijákovi mít neměl. Ten je ale natolik ponořený do svého traumatu, že mu to nemůže dojít. Štiplavé rány páskem se sice nepodepisují na skutečném těle Theodora, ale na duši zanechávají nové rány. Nebo spíš se otevírají ty staré. Výprask skončí za mučivě dlouhou chvíli a pěstoun zmizí, s ním i to poslední světlo, které tlumená žárovka vydávala. V místnosti se nekontrolovatelně ochladí a namísto normálního oblečení na sobě má Theodor jen tenké hadry. Nachází se tak, stejně jako většina ostatních, ve vlhké a studené místnosti v absolutní tmě, slyšíc kruté hlasy své pěstounské rodiny, které ho ponižují a týrají, bez šance na útěk.[/i]