Nákupní centrum

Snaží se si zacpat uši a neslyšet ty zatracené hlasy, které jí drásají její jindy nerozhoditelnou dušičku. Proč se to děje? Umřela a dostala se za svoje hříchy do pekla? Bude tohle slýchat až do skonání světa a ještě déle? Snad ne, na peklo je jí škoda, alespoň si to bude ráda namlouvat. A pak... to přestane. Všechno to zmizí jako mávnutím kouzelného proutku. Sundá si brýle, jež jí překáží ve vidění a rozhlédne se kolem. Nezná skoro nikoho z nich, snad kromě té dívky z clubu, Ca...Cali... něco na ten způsob, je příšerná v pamatování jmen. Než však její bystré hlavince dojde, že nic neslyší, chviličku to trvá. Sundá si podrážděně i sluchátka a praští s nimi o zem, nemá nejmenší chuť být opatrná. Tyhle... tyhle věci jí nedělaly zrovna dvakrát dobře, což potvrzuje i ukrutná bolest hlavy a třes ve stehnech. Projede si vlasy svými roztřesenými prsty, aby se uklidnila, vždy ji to uklidňuje, jenomže tentokrát ne. Teprve když na zemi spatří dva muže s prostřeleným mozkem, začne uvažovat racionálně. Co tu proboha dělá? Kdo jsou ti dva? Proč jsou tu všichni ostatní a co mělo to všechno předtím znamenat? Není schopná vycucat ani jednu odpověď na kteroukoliv ze svých otázek, a tak se rozhodne to zjistit. Než se k tomu však odhodlá, koutkem oka pozná někoho od nich, toho Rusa. Otráveně mlaskne, je náročné někomu pomáhat, ale nakonec to stejně udělá. Ne, že by se předřela, ale už jen to, že k němu přistoupí a nabídne mu nataženou ruku, je fakt skutek hodný nějaké významné ceny. "Koukám, že stárneš," kývne bradou, aby poukázala na namáhavost, s jakou se zvedá. Nemůže si odpustit popíchnutí, přestože Gavri zrovna pobaveně nevypadá. Škoda.
Ať už přijme její pomoc nebo ne, následně překročí ta mrtvá těla a vyrazí rovnou k rozstříleným počítačům. Není žádný ajťák, aby to chápala, a tak je vlastně trochu vděčná, že jsou zničené, ještě to v nich probleskuje. Drží se od nich raději dál a začne ručkou prohrabávat poházené papíry. Na některých jsou divné nákresy s popisky a vzorci, kterým za mák nerozumí, a to si myslela, že je docela chytrá, ups. Zamračeně je odloží a vezme jeden z těch, kde je normální text, tomu už by rozumět mohla. Trochu s úděsem zjistí, že to je detailně popsaný zážitek. Netuší, komu patří, ale to nejspíš není důležité. Trochu nervózně začne rozházené papíry a složky prohrabávat, nicméně všechny obsahují něco podobného, jako ten první list, jen nemůže najít něco, co by patřilo jí. Zvedne oči, aby jimi vyhledala Smrťáka, jakmile se jí do ruky dostane složka s jeho jménem. Nechce se mu v tom hrabat, nic jí do toho není, a tak mu ji podá. "Nejspíš si o nás bez našeho vědomí dost zjistili," prohodí s předstíraným nezájmem jí vlastním. "Ale proč...?" dodá tlumeně něco mezi řečnickou a normální otázkou. Tak trochu na ni čeká odpověď, přestože ví, že ji nejspíš nebude schopen poskytnout. Nechá zatím složky stranou, přestože nutně potřebuje najít tu svou a raději hledá cokoliv dalšího, co by poskytlo nějaké vysvětlení nebo důvod, proč jim tohle udělali.

Vydá ze sebe něco, co je parodie na uchechtnutí, pořád je ještě celá rozhozená na to, aby byla úplně ve formě. Neodváží se ho zeptat, jak se cítí nebo čím si tam prošel. To první ji úplně nezajímá, nehledě na to, že jeho skuhrání je dostatečnou odpovědí samo o sobě, a co se druhého týče... sama se zrovna nehrne do podělení o svůj "zážitek", a tak to nemůže chtít po druhých. Není jedna z těch sobců, kteří své chování věčně omlouvají a ignorují, zatímco po druhých vyžadují přesný opak. Než aby se tím tedy zaobírala, začne se hrabat v papírech.
Zamračeně zírá do toho nákresu, který jí Gavri podal, a přestože skoro ničemu z toho nerozumí, protože je ráda, že si zapne videa na youtube, kdesi v jejích útrobách se ozve vlna vzteku a ukřivdění. Možná někdo z nich udělal něco, čím si tenhle osud zasloužil, to nemůže posoudit, ale proč ona? Třeba zabila někoho, kdo jim byl blízký, ale s jistotou to vědět nemůže. Zavrtí hlavou, aby dala najevo, že není o nic moudřejší než předtím a začne prohledávat zbytek papírů. Je jich až nechutné množství, jak se v tom mohli orientovat, to jí nejde do hlavy. Pak ale konečně najde svou fotku připnutou k deskám a dychtivě ji otevře. Je tam všechno, úplně všechno. I její rodina, včetně historie jejího bratra Eze. Štěstí, že on tu není. Trhaně se nadechne, když tam uvidí novinový článek o malém chlapci, který omylem odpojil svou babičku z přístrojů a usmrtil ji. Moc dobře si pamatuje, že to tehdy bylo všude, rodičům se to nepodařilo ututlat tak, jak by si nejspíš přáli. Jenomže tehdy nevěděli, že to udělala ona, ne Ez. Odloží to, nemá smysl se topit v minulosti, toho už si pro dnešek užila víc než dost. Pak ale narazí na jeden list, jakýsi záznam o nějakém muži. Většina z informací jí přijde nezajímavá, ale něco ji přece jen zaujme. “Hele... tenhle týpek byl mezi vránami. Ale tady nebyl, tak... proč to tu je?“ uvažuje nahlas, přičemž doufá, že Gavri bude znát odpověď. U rodinných příslušníků má uvedená dvě mužská jména, synové Aaron a Caleb, ale ani ti tu neměli složku, proč by to tedy mělo být důležité? Mračí se tak silně, až se jí z toho objeví vráska mezi obočím, div se jí nezačne kouřit od hlavy, jak usilovně přemýšlí. “Píše se tu, že byl pro odpor eliminován,“ čte, zatímco prstem ukazuje na místo úplně dole, kde je to napsané. Jeden by řekl, že už se jí nad hlavou objeví žárovička a napadne ji vysvětlení, ale... asi praskla žárovka.